Viry, bakterie, prvoci, plísně, paraziti… Od doby, co jsou proti jejich choroboplodnému působení k dispozici vakcíny, antivirotika a antibiotika, mohutně podepřené hygienou sahající od vyčištěné vody přes úpravu potravin až po vypiglované domácnosti, výsledky jejich snahy napadat a podrobovat si lidská těla se řádně smrskly. Poslední opravdu „velký úspěch“ těchto potvůrek byla vražedná pandemie španělské chřipky po první světové válce.  

Pravda, také v posledních dekádách mikroorganismy párkrát dost zazlobily, když nejvýrazněji se prosazovaly viry: HIV s AIDS, ebola s krvácivou horečkou či SARS-CoV se syndromem náhlého selhání dýchání. Vždy se je však podařilo uvedenými prostředky dříve či později jakžtakž umravnit. A výrazně krocen je koneckonců i blízký příbuzný posledně zmíněného, SARS-CoV-2, vyvolávající covid-19, aktuálně sice stále ne potlačený, leč účinně držený na uzdě vakcinací a antivirotiky.

Tyhle a samozřejmě i další obrovské úspěchy moderní medicíny jsou hodně vidět. Výsledkem je důvěra, jíž se moderní medicína obecně těší a s níž většina z nás spoléhá na její klasické schéma „podání léku–potlačení infekce“ jako na zcela dostačující. Daleko za obzorem, téměř mimo zraky veřejnosti se proto krčí skutečnost, že viry, bakterie, prvoci, plísně a paraziti se jen tak nevzdávají a že když jim medicína zavře jedny dveře, dokáží do lidského organismu díky své rafinovanosti škodlivě vstupovat skrze dost jiných. A obzvláště někteří tak, že člověk jen kroutí hlavou, jak šikovně si při tom počínají.

Životní koloběh jednoho prvoka

Někteří červi, prvoci, bakterie a viry „ovlivňují chování svého hostitele cílenými chemickými nebo mechanickými zásahy do jeho nervového systému. Vyvolanými změnami chování zvyšují pravděpodobnost svého přenosu z jednoho hostitele na druhého“, píše biolog Jaroslav Flegr. Svá tvrzení velmi detailně doložil výsledky dlouholetého výzkumu chování prvoka Toxoplasma gondii.       

Jde o vskutku zdatného manipulátora. Jeho životní program tvoří snaha dostat se do střevního traktu kočkovité šelmy, neboť jedině v něm se dokáže pohlavně množit a trusem predátora pak šířit dál. Přímá cesta je však pro něj příliš složitá a nepravděpodobná, a tak se nejdříve usídluje v jakési přestupní stanici, kam se dostane snáz – v myších a dalších hlodavcích. V nich se pohodlně zabydlí vytvořením tkáňových cyst především na mozku a ve svalech a nakaženou myšku pak dokáže dokonale zblbnout. Aniž by jí jinak škodil, udělá z původně veleopatrného zvířátka „salámistu“, ovládaného pocitem, že kočky jsou v pohodě, takže netřeba okamžitě brát nohy na ramena, jakmile se nějaká objeví, ale lze zůstat ještě nějakou chvíli cool a klidně se před ní jen tak producírovat.

Sežrání flegmatického hlodavce pak tvoří ouverturu té části prvokova příběhu, kdy se setkává s člověkem. Když kočka kořist stráví a předá ji péči vše rozkládající půdy, rozmnožená toxoplasma dá trusu vale a čeká na další cyklus. Startuje se zeleninou a jinou v zemině zakomponovanou potravou, pozřenou člověkem přímo nebo s nedostatečně tepelně zpracovaným králíkem, ovcí či jiným zvířetem, které se jí ládovalo před ním. Do našince se obmyslný prvok dostane i tak, že ten v roli kočiččina páníčka pečlivě a často čistí mazlíčkův domácí klozetík. Bez rizika nakažení není ani intenzivní mazlení s infikovanou kočkou.

Myš nebo člověk, na tom prvokovi až tolik nezáleží

Prof. Flegr uvádí, že u nás v sobě cysty Toxoplasma gondii nese „každý třetí člověk, v Německu a ve Francii dokonce 70 % lidí a v mnoha afrických zemích až 90 %“. Lidi má tenhle mikrob zjevně rád. Vůbec mu přitom nevadí, že jsme jako potrava kočkovitých šelem už docela dlouho pasé, v tomto punktu je poněkud zpozdilý. Anebo možná není, jako by si říkal: „Co kdyby? Možné je všechno…“ A tak i s námi si hraje, inu jako s myší.

Jak, to bylo také předmětem Flegrových výzkumů, kdy jeden z testů se zaměřil na lidskou obdobu myšího zpomaleného chování a riskování – řízení. „Výsledek ukázal, že riziko dopravní nehody je u nakažené osoby zhruba 2,5krát vyšší než u osoby nenakažené, přičemž v nejmladší sledované věkové kategorii od 15 do 29 let je riziko dokonce 3,7krát vyšší.“ Další test pak sledoval změny chování: „U nakažených mužů byl zjištěn pokles síly superega, tj. ochoty respektovat společenské normy, vzestup podezřívavosti či žárlivosti a vnitřní nejistota. U nakažených žen byl naopak zjištěn vzestup společenskosti, srdečnosti či otevřenosti a také o něco větší síla superega, síla vůle, a naopak pokles podezřívavosti a žárlivosti.“

Uvedené závěry budí u některých vědců nesouhlas, na druhé straně vybízejí k domýšlení, byť vědecky nepodloženému. „Je překvapivé, kolik lidí dnes jedná způsobem, jako by si o něco koledovali. Oázou nebezpečenství, které příjemně lechtá kdesi pod bránicí, je motorismus,“ říká Flegrův kolega z Přírodovědecké fakulty UK biolog a filosof Stanislav Komárek. Když si zafilosofujeme v jeho duchu, nabízí se úvaha, že zmíněným jedincům, dennodenně ohrožujícím na silnicích sebe i jiné, mnoho toxoplasmou nenapadených nervových buněk nezbývá a že prvok sám má opravdu za ušima. Neočekává, že zlopověstní „dárci orgánů“ budou z českých vozovek odklízeni okolojdoucími lvy a tygry, ale předpoklad, že tihle „adrenaliňáci“ milují také výlety do divokých teplých krajů, kde by na nějakou tu větší kočku narazit mohli, by snad z jeho strany nemusel být úplně lichý.  

Když se nás chytí, tak jen tak nezmizí

Avšak stopa vedoucí ke kruciálnímu bodu soužití lidí a mikroorganismů se skrývá jinde. „Lidská toxoplazmóza probíhá většinou jako velmi lehké onemocnění, takže bývá mylně považována za běžnou virózu. Imunitní systém zdravého člověka se s akutní nákazou velmi rychle vyrovná, lidé se uzdraví, ovšem zůstanou už do smrti nositeli tkáňových cyst. Za normálních okolností se o svém doživotním společníkovi vůbec nedozvědí,“ píše prof. Flegr.

Co to mimo jiné znamená? Zaprvé to, že nenormální okolnosti na svou příležitost čekajícího a dosud ohleduplného mikroba mění v riziko. V případě toxoplasmy dochází k jejímu natolik velkému pomnožení, že svého hostitele může i zabít, při závažných selháních imunity. Například, když se k ní přidá nákaza virem HIV vyúsťující v AIDS nebo při uměle navozené imunosupresi spojené s transplantací orgánů. V hrozbu se také mění, nakazí-li gravidní ženu. Čím dříve k nákaze v těhotenství dojde, tím závažnější bývá poškození plodu s rizikem potratu či vrozených vad.

Zadruhé ponákazová trvalá přítomnost tkáňových cyst Toxoplasma gondii v lidském organismu poukazuje k problému zcela obecnému. Je jím skutečnost, že patogenní mikrobi zůstávají v těle i po zaléčení infekce, kdy je pacient zcela bez příznaků a cítí se zdráv. Lidská imunita je sice evolučně vyprofilována tak, aby se dokázala zbavit jakéhokoli patogenu do posledního viru, prvoka či bakterie, ale v tom, aby něčeho takového v běžném životě reálně dosahovala, jí brání příliš mnoho věcí. Škála sahá od dědičných nebo získaných poškození obranyschopnosti přes její malou trénovanost danou nadužíváním léčiv a trvalým pobytem ve sterilním životním prostředí až po nezdravý, stresem a špatnou životosprávou poznamenaný život. No pak jsou zde ony chytré mikrobiální strategie, byť ne každé takové potvůrce to pálí jako toxoplasmě.

I když třeba takové herpetické viry si s ní příliš nezadají. Jakmile se jednou do člověka dostanou, přetrvávají doživotně i po zaléčení akutních infekcí v nervových gangliích, žlázách a ledvinách a při každém oslabení imunity stresem, vyčerpáním, jinou infekcí, špatnou výživou atd. vyvolávají onemocnění. Avšak i po vyléčení, jako tzv. spící viry, působí. Takový herpetik může být „velmi citlivý, oblíbený, rád se tulí, má rád společnost, často ale může střídat partnery. Pokud mu není vyhověno, chová se poměrně agresivně, aby dosáhl svého“, uvádí v publikaci Léčba informací Marie Vilánková, badatelka na poli informační medicíny.

Ve světě bakterií mohou jako příklad posloužit streptokoky. Na mozek sice nelezou, ale schovávat se umějí také. A jak! Vytvářejí mikrobiální ložiska v mandlích, lymfatických uzlinách nebo na sliznicích dýchacích cest. Po pomnožení bakterie, daném jak jinak než výrazným oslabením organismu, kdy vyvolá angínu, musí lékař nasadit antibiotika. Jak píše Marie Vilánková, ta „zastaví překotné množení streptokoků na sliznicích, dojde ke zklidnění zánětu, v krku nás přestane bolet. Ale příčinu antibiotika rozhodně nevyřeší … Streptokoková ložiska v těle zůstanou nebo přibudou nová … Antibiotika nedokážou tato ložiska zlikvidovat, tedy zabít zapouzdřené, ukryté a ochráněné streptokoky“.

Mikrobi a kniha života

Uvedené příklady jsou těhotné četnými závěry. Je evidentní, že čím je mikrob rafinovanější, tím rafinovaněji v nás realizuje své cíle – rozmnožit se, obsadit nová území, jímž jsou další těla, zabezpečit si dostatek potravy a stavebních látek potřebných pro život a rozmnožování. Jako prostředky těchto cílů slouží mikrobovo měnění látek a pochodů v těle, kdy například vyloženě falšuje informace a rozposílá matoucí poplašné zprávy buňkám hormonálního a imunitního systému. Bohužel konkrétní mechanismy zatím nedokázala současná věda ve většině případů odhalit.

Jak rafinované mikrobiální hrátky s námi, tak složité fungování zdravého lidského organismu přirovnává Marie Vilánková ke knize, v níž musí být písmena, slova a stránky seřazeny mezi sebou naprosto přesně, aby dávaly smysluplný příběh. V tomto světle je průnik mikroba do těla čímsi jako vložením cizích stránek a písmen, „která spojením vytvářejí cizí slova a cizí příběh … najednou nežijete jen svůj příběh, ale někdo jiný vás ovlivňuje a žijete jinak, než je pro vás dobré“.

Čím jsou prizmatem této metafory zásahy standardní medicíny proti mikrobiálním vetřelcům? Vakcíny, antivirotika a antibiotika přes svou účinnost pouze vkládají a vytrhávají některá písmena, slova či stránky v knize našeho zdraví, ale už nejsou s to postarat se o takové doladění příběhu, aby nedrhnul, ale přeskládal se do konzistentního tvaru, v němž by opět hladce plynul. Jejich působení je omezené a s nežádoucími účinky. Jen namátkou – „zlých“ mikrobů sice není tolik, ale vakcíny chrání vždy jen před jedním z nich; antibiotika se „zlobivou bakterií“ zabíjejí ve střevě, které je centrem lidské obranyschopnosti, spoustu jejích „hodných kolegyň“, jež mj. přenášejí signály, bez nichž není možné správné klonování imunitních buněk, chránících nás ne před jednou, ale před veškerými chorobami. 

Zkrátka a dobře, standardní medicína o imunitě a její nepřímé roli sice ví, ale soustřeďuje se na přímou pomoc, kdy „hasí požáry“. Také proto se v posledních dekádách začala starat o „obnovu lesů“, ale činí tak jen velmi omezeně a nejčastěji, jen když už je vyloženě zle. O podávání vitaminu C v infuzích o vysokých dávkách či jen běžně ústy, přípravků na bázi fyziologických dávek cytokinů a přípravků mikroimunoterapie onkologickým pacientům jsme psali zde. Tyto postupy, stejně jako například podávání imunoglukanů, systémové enzymoterapie, rostlinných imunomodulátorů, bovinního kolostra či propolisu, nejsou v ambulancích praktických lékařů a ambulantních specialistů až výjimky doma i pro méně závažné stavy, kdy by jich bylo neméně zapotřebí.   

Pro podporování obranyschopnosti ve stavech jejího ať už akutního, nebo dlouhodobého oslabení přitom existuje mnoho velice dobrých důvodů. Imunita je tu méně, tu více permanentně oslabená u většiny moderních lidí, o čemž není relevantnějšího důkazu než právě spící viry a mikrobiální ložiska v našich tělech. Rok co rok přibývá lidí s imunologickými problémy. Dle německé lékařky Gudrun Mekleové „častým doprovodným jevem chorobných stavů jako silných imunitních podnětů je, že nevyvolají adekvátní imunitní odpověď“.

A hlavně – „v podstatě nenajdeme zdravotní problém, kde by patogenní infekce nehrály svou roli,“ píše Marie Vilánková. Retroviry, herpetické viry, adenoviry, viry hepatitid, papilomaviry – všechny nějak promlouvají do vzniku onkologických onemocnění. Infekce také způsobují chronické záněty v cévách, čímž zvyšují riziko vzniku krevní sraženiny a tím infarktu nebo mozkové příhody. Bylo by možné dlouze pokračovat.     

Spřátelit se s informací

Vyčítat moderní medicíně její malou starostlivost o stav imunity a zdraví by však bylo pokrytecké. Ze samé své podstaty je zaměřena na nemoc, na její odstranění, na vyřešení akutních obtíží, v duchu okřídleného „lékař léčí a příroda uzdravuje“. A uzdravování je věcí pacienta, ne lékaře. Nikdy to není pan doktor, ale vždy jeho pacient, který má v ruce daleko silnější zbraň proti chorobám, než jsou léky – vědomé působení na svou vlastní imunitu, která jediná je na rozdíl od léčiv s to ničit veškeré patogeny a přivádět svého nositele k plnému zdraví.

Jak se může medicínský laik zmoci na něco takového? Tak, že se „spřátelí s informací“. Nejde to snadno, protože vše okolo informací vedoucích ke zdraví se točí jinak, než si myslíme. Stačí však pozorovat a sebepozorovat a člověk pak zjistí, že chce-li, aby mu mikrobi nelezli přes buňky na mozek, nemůže opomenout riziko, že mu polezou na mozek také přeneseně. Aby se tak dělo, stačí jen pravidelně sledovat obrovskou mediální produkci zaměřenou na zdravý životní styl a nefiltrovat ji. Strachu, jejž krom často vzájemně si odporujících rad šíří především, je velmi snadné podlehnout. No a obavy plodí extrémy. Svět pak masově zabydlují ti, kdo by se nejraději nechali očkovat i proti prachu na ulici a antibiotiky řeší každou rýmu, stejně jako jejich protipóly, pro něž je každá vakcína od ďábla a optimálním řešením těžkého bakteriálního zápalu plic je antibiotika nebrat a tuhle život ohrožující chorobu vyležet.

Jde tedy o to, vybudovat si v hlavě „filtr“. Ideálně trpělivým a dlouhodobým sběrem a vyhodnocováním informací, kdy se člověk nejprve začne zajímat o vše, co imunitu jakožto výhradního uzdravovatele podporuje a buduje. Jako jedno z prvních mu naskočí pochopení rozdílnosti principů – že léky léčí, ale protože jde o silné a účinné tělu cizí chemikálie, je věcí rozumu užívat je krátkodobě, nikdy jako prevenci a vždy v situaci, kdy je ohroženo zdraví, což posoudí jen lékař. Že přípravky s látkami zmíněnými v závěru předchozí kapitoly uzdravují, a protože jde o substance tělu vlastní v podobě potravinových doplňků, je věcí rozumu poskytovat je tělu víceméně trvale jako prevenci a nástroj budování i upevňování zdraví. Nejlépe opět v součinnosti se znalým panem doktorem.

Návazně může začít se svými lékaři vést dialog, kdy se u každé své zdravotní komplikace bude ptát, jak standardní léčbu vhodně doplňovat imunomodulací – klasický případ je doplnění každé antibiotické terapie probiotiky, ale platí to pro každou zdravotní obtíž, najmě ty civilizační. V hlavě takového zvídavého pacienta pak může začít naskakovat pochopení dalších a dalších souvislostí. Třeba té, že mikroby je třeba nejen ničit, ale také podporovat, což se pochopitelně netýká patogenních, ale těch, které se ve střevu starají o naše zdraví. A pak taky zase jedna obecná, setsakra důležitá souvislost, že péče o zdraví stejně jako život sám nespočívá v extrémních řešeních a přístupech, ale v racionálním doplňování a vyvažování jedněch vlivů a dějů jinými.

Dobře profiltrovaný informační sběr vede nejen k vědění, ale hlavně k jeho koruně – k odbourávání strachu, v našem případě z nemocí. Každý z nás zažil, že pochopení neznámého a růst vědění vnáší do života uspokojení a klid. A poté zase žízeň po dalším vědění. Jde o jeden z projevů skutečnosti, že informace je podstatou života – jeho vzniku, udržení, růstu a optimálního průběhu. Také proto je namístě připomenout si mikroby v souvislostech nyní, před možným podzimním covidovým vzmachem.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna