Boj s rakovinou je taktické a účelné vést na více frontách

4. 2. 2021

Ilustrační obrázek

„Máte zhoubný nádor,“ je oznámení, s nímž se rok od roku musí vyrovnávat stále více lidí. Přibývá však i vyléčených, přičemž o tom, zda onkologický pacient kráčí vstříc životu nebo brzké smrti, často rozhodují faktory stojící mimo samotnou nemoc.

Ač ve statistikách úmrtí figurují zhoubné nádory (25 %) až za kardiovaskulárními chorobami (32 %), fungují jako neporovnatelně větší strašák. Každý kardiak, ale s ním také diabetik 2. typu či obézní jedinec, který kašle na režimová opatření, velice dobře ví, že když je začne dodržovat, jeho šance na ústup či dokonce vyléčení jeho zdravotních obtíží rapidně stoupají. Zato „možnosti, jak předcházet vzniku novotvarů cestou prevence, jsou z povahy onkologického onemocnění velice omezené“, říká prof. Pavel Klener, první polistopadový ministr zdravotnictví a zakladatel protinádorové chemoterapie u nás.

Onkologické onemocnění proto lidé vnímají jako fatum, nevyhnutelnou ránu osudu, proti níž takřka není obrany. Je to patrné už z mediálních zpracování. Zatímco u kardiovaskulárních a přidružujících se nemocí jsou donekonečna omílána režimová opatření a nutnost jejich dodržování, jakmile je řeč o rakovině, jsou sice zopakována, ale s doprovodem. Odehrává se vesměs v patetickém tónu, jak je nutné s onkologickou diagnózou bojovat.

Polární vnímání pak vede k zúženému pohledu, kdy se téměř veškerá pozornost a naděje upíná k základní terapii – operaci, chemo- či radioterapii. Stranou tak nezaslouženě zůstávají některé podpůrné možnosti, které tvoří jakési stupínky na cestě od trpného přijetí osudovosti k účinnému boji proti zhoubnému nádoru za pomoci všeho, co je k dispozici.

Zatímco o nutriční podpoře, léčbě bolesti, infekčních komplikací a poruch krvetvorby u onkologického pacienta se ví, infuze vysokých dávek vitaminu C, podávání fyziologických dávek cytokinů či psychologická podpora zdaleka tak známé nejsou. Je mezi námi mnoho takových, co se za jejich přispění nezařadili mezi bezmála 30 tisíc lidí, kteří ročně na onkologickou diagnózu v České republice zemřou. Celosvětově se dnes počet obětí onkologických onemocnění pohybuje okolo pětadvaceti milionů za rok.    

Zákeřné buňky do těla pouští oslabená imunita

První pomyslnou šipkou ukazující, zda má onkologický pacient naději na budoucnost s malým či velkým „b“, není ona první věta, jíž mu lékař sděluje diagnózu, ale ty, které následují. Za slovem rakovina a termíny zhoubný nádor, karcinom, novotvar, tumor či onkologické onemocnění se skrývají více než dvě stovky chorob, lišících se jak šancí na odhalení, tak na vyléčení.

Nádor varlat nebo prostaty u mužů a karcinom prsu u žen lze zavčas odhalit a s velkým úspěchem také léčit a vyléčit. Na druhé straně spektra se nacházejí mozkové, míšní a žlučníkové nádory, nejfatálnější je však karcinom slinivky břišní, který dlouho bují bez jakýchkoli příznaků, takže když je konečně odhalen, je průměrná doba přežití jen několik měsíců.

Co naopak veškeré onkologické diagnózy spojuje, je jejich vznik a dopady, jež skýtají nejpádnější důvod se o oněch méně známých doplňkových postupech rozepisovat. Buňky kterékoli tkáně či tělesného orgánu mohou být vystaveny silnému stresu. Nejčastěji v podobě virů, záření, chemických látek či tzv. oxidativního stresu, při němž tělo nezvládá odbourávat odpadní produkty okysličování a látkové výměny a jejž vyvolávají jak zmíněné stresory, tak nezdravý životní styl včetně trvalého stresu psychického.

Setrvalý tlak na buňku v ní vede ke genetickým mutacím, oslabování schopnosti jejich opravování a také apoptózy – fyziologické smrti. Takovéto zmutované „nesmrtelné“ buňky v organismu vznikají a pronikají do těla neustále, od raného dětství až do posledních dnů, nejsou však bezprostřední příčinou rakoviny, neboť je-li člověk zdráv, jsou vyhledávány a likvidovány imunitním systémem. Pokud však uniknou jeho dohledu, což se děje kvůli jeho dlouhodobému oslabení – vždyť i on sestává převážně z buněk – nastává nekontrolované množení buněk rakovinných, které se řídí vlastními, na zbytku organismu nezávislými mechanismy. Poté, co se zformují ve zhoubný nádor, oslabenou obranyschopnost ještě více tlačí dolů.          

„Dva nádory prsu téhož typu i stupně, s totožnou genetikou, histologií, buněčnými receptory, přičemž jeden se podaří vyléčit a druhý ne. Příčinu hledejme v imunitním systému a jeho aktuálním stavu, v povaze a rozsahu zánětu, jenž nádor doprovází, v míře oxidativního stresu, v intoxikaci extracelulární matrix,“ uvedl na odborném semináři v Česku před pěti lety italský onkolog Ivano Hammarberg Ferri. Jeho odborná zkušenost ukazuje, kdeže se vedle přímé palby na nádor rozprostírá druhé důležité bitevní pole – je to pacientova imunita.

Ta je navíc oslabena nejen v souvislosti se samotnou nemocí: „Standardní léčba, používání kortikoidů a opiátů, většina těchto postupů působí imunosupresivně. U všech onkologických pacientů bez ohledu na příčinu jejich onemocnění nacházíme imunodeficienci, otevírající cestu dalšímu šíření choroby. Stejně tak všichni onkologičtí pacienti trpí obtížemi způsobenými ztrátou energie v souvislosti s metabolismem a zánětlivou reakcí nádoru,“ konstatuje dr. Ferri.

Vitamin C se ukázal jako nepostradatelný pomocník

Prvními, kdo zkusil s nádorem oslabenou imunitou zahýbat k lepšímu, byl v 70. letech minulého století skotský lékař Ewan Cameron ve spolupráci s americkým biochemikem a nositelem Nobelovy ceny Linusem Paulingem. Věděli, že vitamin C jako nejdůležitější a svrchovaný regulátor toku elektronů v těle činí hladšími veškeré v organismu probíhající biochemické děje. Zvyšuje tedy prosperitu každé buňky lidského těla včetně imunitních.

Cameron s Paulingem se proto rozhodli zkusit tento vitamin podávat onkologicky nemocným v terminálním stadiu. Výsledek byl přesvědčivý – přežívali déle a s lepší kvalitou života než pacienti, kteří vitamin C nedostávali. Avšak jejich pokusem inspirované studie americké Mayo Clinic z 80. let takové výsledky nepřinesly. 

Odpověď našel americký lékař a výzkumník Mark Levine, jenž v experimentu z 90. let minulého století zjistil, že ve stoupajících dávkách nemá smysl překračovat dávku 200 mg/den, protože koncentrace vitaminu C v krevní plazmě se kvůli omezené transportní schopnosti střeva ani při sebevětších podávaných dávkách nezvyšuje. Ukázalo se však, že nitrožilním podáváním lze dosáhnout podstatně vyšších plazmatických hladin – v řádu milimolů. A Cameron s Paulingem jej podávali nitrožilně, zatímco na Mayo Clinic ústy.

Dalším krokem pro potvrzení role vitaminu C jako léčiva použitelného v onkologii byl Levinův výzkum jeho vlivu na některé typy nádorových buněk. Zjistil, že milimolární hladiny vitaminu C mají duální účinek. Zdravé buňky vitamin C chrání, neboť funguje jako „zametač“ reaktivních sloučenin kyslíku, tedy jako odbourávač oxidativního stresu. Octne-li se však v prostředí specifickém pro některé typy nádorových buněk, dokáže působit opačně, prooxidačně, a vstupuje do reakcí, v nichž vzniklý peroxid vodíku pronikne do rakovinné buňky a destrukcí její DNA způsobí její zánik.

Dnes je podpůrná terapie zhoubných nádorů na bázi vysokých, nitrožilně podávaných dávek vitaminu C nejrozšířenější v USA, kde za dlouhá léta nabyla na propracovanosti. A doznala také jednoho vylepšení, kdy spolu se základní substancí se pacientům podává také glutathion. Jde opět o tělu vlastní látku, odborníky přezdívanou „master antioxidant“. Je skvělým očišťovačem organismu od cizorodých zatěžujících látek a zesiluje působení vitaminu C v těle.

Optimální jsou tzv. integrativní léčebné strategie

Od doby, kdy Cameron s Paulingem začali s infuzemi vitaminu C, se objevily další základní léčbu doplňující způsoby, jak pomocí tělu vlastních látek zlepšit imunitní kondici a kvalitu života onkologického pacienta. Výrazně se například prosadily přípravky na bázi fyziologických dávek cytokinů. Jde o signální molekuly, které spouštějí děje obnovující homeostázu, tedy dynamickou rovnováhu organismu. Mohou také regulovat zánět a obnovovat řádné fungování těch složek imunitního systému, jež jsou onkologickým onemocněním a jeho invazivní terapií poškozené, přičemž jsou pro zdar léčby důležité.

Další metodou, prosazující se podobně jako cytokiny především v západní Evropě, je mikroimunoterapie (MI). Vychází ze skutečnosti, že častým doprovodným jevem chorobných stavů jako silných imunitních podnětů je, že nevyvolají adekvátní imunitní odpověď. MI je léčba založená na komunikaci s imunitním systémem, kdy využívá tytéž komunikační dráhy jako samotný imunitní systém a molekuly pro něj specifické, aby vyvolala jeho adekvátní reakci na daný podnět. Počátky metody sahají do roku 1967, kdy belgický lékař a výzkumník Maurice Jenaer pro své pacienty s onkologickým onemocněním hledal řešení, které by jim pomohlo podpořit funkci imunity.

Se všemi zmíněnými podpůrnými terapiemi základní onkologické léčby už dnes pracují i někteří čeští lékaři. Důvodem je spolu s uvedenými i několik dalších skutečností. „Léčba těchto onemocnění musí probíhat i na buněčné úrovni. Velmi častá praxe, omezení terapie na odstranění nádoru samo o sobě nestačí; často následuje recidiva, nejčastěji u zhoubných nádorů prsu, střeva a ovarií. Mezi pacienty s pouze základní léčbou a nemocnými, u nichž došlo také na integrativní terapii, je významný rozdíl. Ti druzí mají nejen lepší kvalitu života, ale jejich organismus vykazuje lepší odpověď na základní léčbu,“ zdůrazňujel dr. Ferri.

Podle něj „navíc nemalé množství pacientů ukončuje chemoterapii předčasně, protože ji velmi špatně snášejí, a pak zbytečně umírají. Pokud by tato terapie byla doplněna vhodnou komplementární léčbou, např. vysokými dávkami vitaminu C a glutathionem, chemoterapii by snášeli mnohem lépe, mohli by ji dokončit a výrazně tak zvětšit svoji naději na vyléčení“.

A byly to právě všechny zmíněné argumenty, co na výše zmíněném semináři vedlo prof. Klenera ke konstatování: „Byl jsem jediný, kdo na Vědecké radě České lékařské komory prosazoval a nakonec i prosadil podávání infuzní terapie vitaminem C jako komplementární léčby onkologických onemocnění“. 

A pak jsou zde důvody a postupy, jež nesouvisejí pouze s tělem, ale také s hlavou onkologického pacienta. Teprve ty pomyslný kruh doplňkových metod onkologické léčby uzavírají.

Nelze žít pouze s rakovinou

 „Mám dlouholetou zkušenost, že když jsou vyčerpány všechny možnosti onkologické léčby, pacienta, jejž lékaři vydali napospas jeho nemoci, ovládne panika. Přišla ke mně pacientka s karcinomem prsu s tím, že v komplexním onkologickém centru ukončili její terapii a poslali ji domů umřít. Byla ve velmi špatném psychickém stavu.

Naordinoval jsem jí tzv. metronomickou chemoterapii, podávání malých dávek cytostatik. Brala 50 mg cyklofosfamidu denně, což pro ni nepředstavovalo finanční zátěž, navíc podávané léčivo zabraňuje angiogenezi a s ní šíření nádoru. Ta žena se s léčbou ohromně zvedla, jak psychicky, tak fyzicky, kdy dokonce došlo k regresi jaterních metastáz. Třebaže za půl roku zemřela, prožila tuto dobu úplně jinak, než kdyby žila pouze se svou rakovinou,“ uvedl prof. Klener.

V bídném psychickém stavu se však onkologický pacient ocitá především na začátku, poté, co je mu sdělena diagnóza. A jak slova prof. Klenera naznačují, péči o pacientovu psychiku nelze opomíjet v celém průběhu onkologické léčby ani po ní. A jak taktéž naznačují, odrazit se lze od podávání právě takových substancí, jako je vitamin C a dalších, neboť zaprvé tím, že ulevují od fyzické zátěže onkologické terapie, pomáhají zlepšovat pacientovo psychické naladění a tak snižovat stres, který sráží jeho už beztak slabou imunitní výkonnost dolů. Zadruhé onkologický pacient žije nadějí na vyléčení, spojenou s tím, že po vyčerpání jedné léčebné modality, je vždy něco dalšího, co lze ještě zkusit. Je-li mu tato naděje lékaři vzata, často pak dle prof. Klenera „narazí na léčitele, leckdy šarlatány, za jejichž ‚péči‘ je ochoten platit horentní sumy“.

Hlava proti nádoru

Pak jsou zde postupy čistě psychologické. S jejich pomocí onkologickým pacientům ulehčuje i známá psycholožka Laura Janáčková. Krom jiného s nimi v určité fázi mluví o smrti. „Smrt v každém normálním člověku vyvolává strach. Když jsme zdraví, je menší, když onemocníme, narůstá mnohdy do obrovských rozměrů. … Dokud si to ale člověk neuvědomí a nepřipustí, bojuje proti strašnému neznámému zvířeti. V momentě, kdy dokáže svůj skutečný strach pojmenovat a přiznat si: ‚Mám strach ze smrti,‘ přijde veliká úleva. Když člověk dokáže dát svým příšerám a drakům tvář a uvědomí si, s čím zápasí, promění se v bojovníka, protože nalezl konkrétního nepřítele,“ vysvětluje doc. Janáčková.    

Pomoci může například také metoda pozitivní konfrontace. Opírá se o skutečnost, že život v komparativní sociální realitě každého z nás nutí k neustálému srovnávání. Nemocný člověk se pak vědomě snaží nesrovnávat s lidmi, kteří jsou na tom zjevně lépe, ale více si všímá osob, jež ve srovnání s ním trpí více.

Podobnou metodu, pozitivní a negativní externalizace, učinili známou slavní nemocní. Americký psycholog a spisovatel Timothy Leary s chutí dával ve společnosti k lepšímu, jak se na jeho prostatě zabydlel „zdravý, prosperující a nepochybně velmi ambiciózní zhoubný nádor“. Bývalý ministr kultury Pavel Dostál a herečka Helena Růžičková mluvili o svých nádorech jako o „svini“. Obecně řečeno, svůj zdravotní problém pojali v mysli jako něco, co je mimo ně a nepatří to k jejich osobnosti.  

Vynikajícím psychickým pomocníkem je logoterapie rakouského psychiatra Viktora Frankla. Zásady tohoto přístupu mu „naskočily“ při pobytu v prostředí, které si se zhoubným nádorem příliš nezadá – v koncentračních táborech v Terezíně, Osvětimi a Türkheimu. Povzdech spoluvězňů „co tady ještě můžu od života čekat“ obracel účinně v opak výzvou „ptej se, co ještě život čeká od tebe“. Jinými slovy, že v každé situaci lze najít životní smysl prací pro druhé a zároveň pro sebe, že platí postřeh německého filosofa 19. století Friedricha Nietzcheho: „Kdo má proč žít, dovede snést skoro každé, jak žít.“  

Dopracuje-li se člověk takovýchto duševních „parametrů“, dokáže odejít ze života vyrovnán, i když ví, že to bude už brzy. Když zemřel Timothy Leary, asi za měsíc se v mailové schránce jeho přítele, filosofa Roberta A. Wilsona, objevil následující vzkaz: „Roberte, jak to jde? Pozdravuji tě z druhého břehu. Není to úplně podle mých představ. Mají to tu pěkný, ale je tu trochu narváno. Doufám, že se máš dobře. Zdraví Timothy.“ 

© Všeobecná zdravotní pojišťovna