Pro dítě je vždy životním středobodem domov, představující především zdroj a záruku bezpečí. Potřebuje jej jako místo, kde je rodiče chrání před těmi nároky světa, které ještě pro svou nezralost nemůže zvládat, a kde mu zároveň „lajnují hřiště“, na němž jejich zvládání trénuje. Avšak jak se svět mění, mění se také podoba oněch nároků a s ní tréninkové plochy.

Virus, škola, dítě

Dnes žijeme ve vzdělanostní společnosti orientované na výkon, v níž se bez počítače neobejde ani vrátný. Většina rodičů tudíž prezentuje dětem svět mimo rodinu tak, že je sice všelijaký, ale jeho rizika nejsou taková, aby vždy nebylo po ruce něco, co je dokáže eliminovat, a že místem, kde se fatálně rozhoduje o jejich budoucnosti, je škola. Její nároky, impulzy a nárazy proto významně spoluurčují hru a pravidla na domovském hřišti.

Když potomek ve škole schytává rány v podobě mizerných známek nebo šikany, musí rodiče významnou část své ochranitelské kapacity pojmout jako doškolovací ústav či psychologickou poradnu. Když naopak dítě prosperuje, často se upnou na proměnu domova v cosi jako základnu rozvojových programů, aby nezůstala ležet ladem jediná z vloh, jimiž je dítě obdařeno.

Obé je pro rodiče náročné a zaměřuje jejich pozornost hlavně na vhodné prostředky nápravy a rozvoje. Mnozí pak snadno při výchově zapomínají posilovat také povahový základ, bez kterého nároky jakéhokoli režimu zvládá dítě jen těžko a s jehož budováním mu nemůže pomoci nikdo jiný než oni – jde o vlastnosti jako samostatnost, sebeovládání, odolnost, vytrvalost, schopnost rozlišovat důležité od marginálního.  

Epidemie covid-19 do dnes běžných režimů a modelů výchovy doslova „hodila vidle“. Nejprve děti vyhnala ze škol a zavřela s učením do jejich domovů, pak přišlo uvolnění, po prázdninách návrat do školních lavic, ovšem pod hrozbou jejich opětovného zavření, budou-li s druhou vlnou epidemie čísla nakažených stoupat.

Na děti i rodiče tak s novou silou doléhá atmosféra vážného ohrožení něčím, o čem nikdo nic pořádně neví, nelze to vbrzku sprovodit ze světa a není jasné, jak to ovlivní jejich život v blízké i vzdálenější budoucnosti. Jde o stav, s jakým dnešní české rodiny nemají jakoukoli zkušenost, a není divu, že v mnoha se usadila silná nervozita.

V čem je kouzlo prášků

Všeobecná nejistota a nervozita pramení především z faktu, že riziková situace, v níž se nacházíme, nemá běžné řešení, na jaké jsme zvyklí – lék či vakcínu. Kouzlo prášků a očkování totiž zdaleka není jen v jejich účinku, který v lecčems bývá problematický, ale v jejich mentálním dopadu: že jsou neustále k dispozici, že z nás snímají starost o řešení nemoci a že my sami nemusíme dělat nic jiného, než je pasivně přijímat.

Každodenní a už přes půl roku trvající mediální skloňování trojice koronavirus–lék–vakcína sugeruje, že jediná možnost je absenci instantní spásné dvojice trpně snášet a čekat, až bude k dispozici. Jestliže rodič této atmosféře podlehne, ohrozí dítě „nákazou“ trvalé nervozity, jež může dlouhodobě negativně ovlivnit jeho mentální kapacitu a výkonnost, které dnes tolik potřebuje pro zvládání školy.

Další psychické síly potomek s velkou pravděpodobností vyplýtvá na to, aby na sobě nedal obavy z koronaviru znát, což je pro něj nejdosažitelnější způsob, jak nezvyšovat nervozitu rodičů a zachovat domov jako místo klidu a bezpečí. Rodič pak jeho nakažení „virem nejistoty“ a obav pozná podle toho, že se dítě doma topí v bezradnosti a začíná mu ujíždět škola.

Co malé kroky dělají s velkou nejistotou

Avšak ve stavech, kdy se žádné instantní řešení nenabízí, pořád zbývá starý osvědčený recept, jejž znali a používali naši předkové: situaci přijmout, adaptovat se na ni a žít, jak nejlépe to jde. Znamená to především nečekat na spásu, ale poohlížet se po možnostech, které riziko sice zcela neodstraňují, ale výrazně snižují. 

První krok se nabízí sám, kdy místo pasivního přijímání mediální koronavirové masáže začne rodič aktivně vyhledávat informace. Brzy tak může přijít na to, že s jejich pomocí lze obraz hrozby covid-19 v hlavě přerámovat: „Odevšad mne bombardují počty nakažených, vyléčených a zemřelých. Neukazují však statistiky krom nebezpečí také skutečnost, že i bez léčiv a vakcinace se působení viru dá čelit?“

Odsud může jít dál: „Co vposledku způsobuje zničení viru? Léčiva nebo imunita? Je to imunita? Jak tento systém pracuje, pořád nebo jen občas? Tvoří jej pouze protilátky, nebo ještě něco jiného? Takže nejen protilátky, ale permanentně působící vrozená imunita? Nezáleží tedy v boji proti koronaviru především na mně a mém přístupu k vlastnímu zdraví?“  

A pokračovat může následovně: „Lze vrozenou imunitu trénovat? Ano? Jaké je nejúčinnější tréninkové nářadí? Používá nějaké moje rodina? Zkusme třeba tohle a uvidíme, zda se všichni v rodině nebudeme cítit fyzicky lépe.“      

Takovýto přístup pak u rodiče může vyústit v poznání, že v každé situaci lze něco dělat, že na tomhle světě nás sice vždycky bude něco ohrožovat, ale to neznamená, že máme žít se strachem. Když dojde až sem, nejspíš zjistí, že s jeho uklidněním se zklidnilo i dítě, že se začíná o něco zajímat, že je aktivnější, a lépe díky tomu zvládá také nástrahy proměn výuky.

Otevře se mu tak cesta k jednomu z nejcennějších životních poznání – že vychovává i tehdy, když nevychovává. Že o dopadu jeho rad, pokynů, úkolování, zajišťování prostředků vzdělání a rozvoje, důslednosti a kontroly rozhoduje to, s jakým úspěchem zvládá běžný život. 

© Všeobecná zdravotní pojišťovna