Platí, že imunita rovná se protilátky?

29. 9. 2020

Po více než půlroční válce s koronavirem by se dalo předpokládat, že o lecčem budeme mnohem informovanější než na začátku epidemie – například o roli protilátek či přirozené obranyschopnosti, která i na začátku druhé vlny epidemie zůstává jedinou zbraní proti nákaze. Opak je pravdou.

Ilustrační obrázek

Informační podvýživa má dva vyprofilované zdroje. Prvním jsou experti, kteří vesměs nemají ambici trpělivě laikům vysvětlovat fungování celku lidské imunity a vyžívají se v rozebírání těch aspektů obranyschopnosti, jež akcentují význam jejich odborné pozice. Například vakcinolog o ničem jiném než o protilátkách mluvit nebude a naprosto mu nebude ležet na srdci, že tak celý problém značně zjednodušuje a mate laickou veřejnost.   

Druhý zdroj má mediální původ – jde o zjednodušení, jimiž novináři straší od začátku epidemie, a protože se v problematice až na velice řídké výjimky nevyznají, strašit budou dál.  

Hlavní mediální floskule jsou tři:

  • Příčinou nemoci je virus. Ne, tou je výkonnost imunitního systému, respektive jeho oslabení, jež viru dovolilo se v napadeném organismu množit a teprve na základě této proliferace rozvinout příznaky onemocnění.
  • Nemocné z virové infekce uzdravují léčiva. Ne, ta jen podporují organismus, který si k uzdravení musí pomoci sám.
  • Protilátky v těle jsou tím jediným, co nás zachrání před dalším nakažením koronavirem, bez nich žádnou imunitu nemáme. Ani to není pravda.

Imunita nejsou jen protilátky

Už někdy na začátku epidemie zazněla z úst nestorky české imunologie Blanky Říhové slova, jimiž reagovala na fakt, že u některých nakažených se po prodělané infekci nevytvořily protilátky. Řekla tehdy: „Může se stát, že to jsou jedinci, kteří se viru zbavili prostřednictvím buněčné imunity. Ta koronavirus zlikvidovala tak rychle, že se protilátky nestačily vytvořit.“ Atmosféru vybičovávanou neustále opakovanou mantrou o fatální nutnosti protilátek a vakcíny, která by nám k nim pomohla, její poznámka ještě zahustila.

Přitom byla vyřčena, aby vyvolala opak a emoce zklidnila. Míří totiž k celkovému a pravdivému kontextu fungování obranyschopnosti. Ten je sice nesmírně složitý, ale v zásadě platí, že imunita je především souhrou dvou linií. První je nespecifická (vrozená, přirozená) imunita, která je převážně právě buněčná a spočívá v tom, že napadá a ničí veškeré antigeny, především bakterie a viry. Podstatné je, že ničíc důsledně původce všech nemocí většinou ke zvládnutí infekce postačuje. Proto valná část neproočkované populace například během každoroční chřipkové epidemie neonemocní.

Druhou obrannou linií je imunita specifická (adaptivní, získaná), která je zaměřena proti jediné konkrétní nemoci a získává se jejím proděláním nebo vakcinací. Má schopnost si antigeny zapamatovat a budoucí imunitní odpověď pak obvykle bývá mnohem silnější. Spouští se současně s první linií, avšak plně vstupuje do hry, teprve když její nespecifická spolupracovnice na zvládnutí antigenů nestačí.    

Imunní tedy nejsme jen tehdy, máme-li v sobě aktuálně protilátky, imunitní systém jako celek je funkční neustále. Obě linie jsou informačně propojené, spolupracují, takže i když se protilátky ještě neobjevily, jsou v organismu, pokud se s virem setkal, potenciálně v paměťových buňkách připraveny. Virus je ve zdravém člověku ničen vždy, s protilátkami nebo bez nich.

Za nevýkonnou obranyschopnost si většinou můžeme sami

Lidská obranyschopnost sice nemůže být „vypnutá“, avšak, jak už bylo zmíněno na začátku, může být snížená, což se bohužel stává velice často, a jde o příčinu propukání infekcí.

Pokud pomineme případy jako genetická zátěž nebo těžká choroba, platí, že za ono snižování si vesměs můžeme sami. Stačí k tomu, abychom zažívali dlouhodobý stres, neměli dostatek spánku, minimálně se hýbali, konzumovali stravu chudou na vitaminy, zato bohatou na chemické látky a měli eventuálně ještě nějaké další životosprávné hříšky.         

K samospádu dále přispívá skutečnost, že naší obranyschopnosti chybí trénink, jejž potřebuje, aby se udržovala v kondici – přehnaná hygiena se stará, aby se s „tréninkovým nářadím“, jímž jsou pro ni především nechoroboplodné viry a mikroby v prostředí i stravě, takřka nepotkávala. Jakýmsi zkracovačem tréninku s choroboplodnými antigeny jsou antibiotika, jež jsou nadužívána a podávána i na virové infekce, na které neúčinkují. Navíc tím, že ničí nejen choroboplodné, ale i prospěšné mikroby ve střevu, které je gruntem imunity, přispívají k narušování obranyschopnosti.

Sečte-li se vše, co dnes útočí na výkonnost imunity, není žádný div, že lékaři dlouhodobě pozorují, že v dnešní populaci výrazně přibývá imunitních poruch a klesá výkonnost imunitního systému.

S koronavirem válčíme moderně, „na jistotu“

Není těžké z dosud uvedeného vydedukovat, že jak zúžený, tak komplexní obraz lidské obranyschopnosti nejsou pouhé nehmotné pomysly, ale že jsou okolo nich zformovány dvě povýtce praktické strategie, jak nejen koronavirové, ale veškerým nákazám čelit.

První je plodem moderní vědecké medicíny, jejíž výhradní soustředění na nemoc vyústilo do stavu, kdy je k dispozici tak široký terapeutický arzenál, že až na výjimky je možno veškeré zdravotní obtíže rutinně léčit a postupovat tak, aby se takzvaně nic nezanedbalo a abychom měli jistotu. Očkování a jím vytvořené protilátky takovouto strategii a jistotu dokonale zhmotňují, což nejen vakcinology, ale i jiné odborníky vede k podceňování zbytku imunity, byť o jeho existenci samozřejmě vědí.

Lícem vakcíny jakožto reprezentanta moderní medicíny je, že ji stejně jako moderní syntetická léčiva lékař může kdykoli nemocnému podat a že se pacient může spolehnout, že ji vždy v případě potřeby dostane, takže snadno podléhá dojmu, že se sám o řešení jakýchkoli zdravotních obtíží vůbec nemusí starat. Když se však v terapeutickém portfoliu objeví trhlina jako v případě koronaviru, objeví se rub tohoto přístupu v podobě paniky, ač k ní v daném případě zase až tolik důvodů není. A o panice platí, že bývá drahá.

S koronavirem se dá válčit i tradičně

Druhá strategie se opírá o tradici, takže se nezaměřuje na nemoc, ale na zdraví, přesně řečeno na jeho udržování. Jejím obsahem jsou spolu s poznatky moderní vědy také ty vědomosti z medicínského a dokonce předmedicínského dávnověku, které se osvědčily.

Strategie zaměřená na celek obranyschopnosti tudíž ví, že oč snadnější je „pořídit si“ deprivovanou, nerovnoměrně trénovanou imunitu, která má problémy vyrovnat se s kdejakým běžným infektem, o to těžší je rozumně ji zatěžovat, aby nekrněla. Ale jde to, a není nutné se kvůli tomu hned stěhovat na farmu. Ne každý ovšem dokáže vzdát se doma kultu superhygienické čistoty, nasadit si do bytu nějakého zvířecího mazlíka i s jeho bohatou mikroflórou či nepolykat antibiotika při každém banálním nachlazení. Roli „vnitřní tréninkové špíny“ pak snadno zastanou kvalitní jogurty i potraviny, například ovoce a zelenina z farmářských trhů od malopěstitelů. Nedílnou součástí tradice je poznatek, že součástí zdraví, a tedy i dobře fungující obranyschopnosti je vyrovnanost a klid duše, tedy umění nevpustit si do hlavy chronický stres.

Lícem tradiční strategie je lepší zdraví těch, kdo ji dlouhodobě pěstují, tudíž i jejich menší závislost na syntetických léčivech a zmíněná schopnost lépe se ubránit infekcím, které kosí méně odolné jedince. Rubem je skutečnost, že se zvyšujícím se věkem a civilizačními chorobami celek imunity slábne a že nikdy není záruka, že i udržovanou imunitu něco náhle neoslabí, tudíž ji moderní medicína nemůže zařadit do svých „jistot“. Další, čistě systémovou nevýhodou je, že tradiční strategie postrádá pohotovost a plnou systémovost – je-li z povahy dlouhodobá, nemůže přinášet okamžité výsledky a nelze ji nařídit, je čistě na dobrovolnosti, zda se lidé budou o své zdraví starat.  

Viribus unitis

Otázka je, není-li na čase oprášit staré rakouské heslo Viribus unitis neboli Spojenými silami a zda druhá vlna covidové epidemie není ta pravá příležitost, kdy by špičkové medicínské hlavy měly začít uvažovat o co nejrychlejším sblížení tradiční strategii se soudobým zdravotnickým systémem. Pro začátek se nabízí několik opatření, jež by nebyla nijak složitá, a dokonce ani drahá:

  • vytvořit odborný konsensus, co je zdravý životní styl a co všechno je jeho součástí, neboť taková odborně podložená shoda zatím chybí,
  • provozovat z odborného konsensu vycházející výživové a životosprávné poradenství v ambulancích praktických lékařů a ambulantních specialistů,
  • více svazovat zdravotní pojištění s péčí o vlastní zdraví,
  • inspirovat se skandinávským modelem a začít konečně regulovat spotřebu antibiotik, jejichž nadužívání nejen způsobuje rezistenci patogenů na ně, ale má dopady i na fungování celku lidské obranyschopnosti.