O zdraví má největší zásluhy ten nejšpinavější tělesný orgán

27. 1. 2021

Ilustrační obrázek

V honu na koronavirus není radno zapomínat na jednu věc. K jeho fyziologickému lapení do pasti, ale i z dalších zásadních zdravotních důvodů je zapotřebí prosperity miliard jeho kolegů-mikroorganismů osidlujících střevo.

Není takřka dne, aby člověk nezakopl o slogan, článek, TV šot o něčem, co podporuje a udržuje v dobré kondici lidskou obranyschopnost. Jde vesměs o nejrůznější doporučení ohledně životosprávy. Avšak najít v nich racionální sjednocující linku znamená nevynechat ani jisté mentální stereotypy, na jejichž grunt není dost dobře vidět už proto, že se o jejich pravdivosti desítky let nepochybovalo, a mají tudíž tuhý kořínek. To je možné pouze za předpokladu, že se na celý problém jde nikoli od lesa, ale … od střeva.

Je pouze mrtvý mikrob dobrý mikrob?

Jádro jak názoru, že střevo je základem imunity a zdraví, tak zmíněných stereotypů se začalo formovat na začátku minulého století. Ruského lékaře a vědce Ilju Mečnikova v tehdejší době, kdy se běžně umíralo v padesáti, zaujala dlouhověkost balkánských pastevců. Protože jako pracovník Pasteurova ústavu v Paříži, kde jej zaměstnal sám zakladatel, už o vztahu mikrobů a imunity leccos věděl, brzy našel odpověď. Příčinou byly živé bakterie v zakysaném mléce, ničící choroboplodné zárodky, jež se množí ve střevech při kvašení zbytků potravy. Do mléka se bakterie dostávaly jeho uchováváním ve vacích z kozí kůže.

Za své objevy dostal roku 1908 Mečnikov Nobelovu cenu, ovšem soustavné studium probiotických bakterií a imunity záhy naprosto upadlo. Důvody shrnul před šesti lety na jedné z konferencí cyklu Lékárna 2020 tehdejší předseda České gastroenterologické společnosti prof. Milan Lukáš: „Je to vcelku pochopitelné, neboť celou druhou polovinu 19. a první polovinu 20. století decimovala evropskou a severoamerickou populaci tuberkulóza a jiné infekce. Skutečnost, že jako jejich původci byly odhaleny mikroorganismy, vedla lékaře a vědce k nezvratnému přesvědčení, že potenciálním nebezpečím je v podstatě každý mikrob. Druhým důvodem byl Flemingův objev antibiotik roku 1928; celé 20. století pak žilo v jejich znamení a představa, že ideální je sterilní prostředí a život bez mikrobů, se ukázala jako chybná až před zhruba třiceti lety.“     

Vyvrácení onoho omylu nebyla žádná náhoda. Léčbu bakteriálních infekcí tehdy začal výrazně komplikovat problém narůstající rezistence patologických mikrobů na antibiotika a začalo také významně přibývat alergií. Oboje přimělo výzkumníky, aby se podívali mikroorganismům znovu pořádně na zoubek, což technicky umožnila tehdejší žhavá novinka – molekulárně biologické technologie, jako je například sekvenční analýza jejich DNA a RNA.  

A došli k překvapivým zjištěním. Žijeme v prostředí tu více, tu méně promořeném mikroorganismy, z nichž ty patologické představují pouhý nepatrný zlomek. Ani uvnitř lidského organismu nevládne sterilita, nýbrž její opak, kdy každý tělní oddíl má své přirozené neškodné nebo prospěšné mikrobiální osídlení – mikrobiotu. Rozhodující význam pro zdraví má pak ta, jež sídlí ve střevech, kde se nachází 80 % všech imunitních buněk z jejich celkového počtu. V monografii Imunologie člověka z roku 2016 se o střevní mikrobiotě píše: „Poskytuje bezprostřední ochranné funkce, metabolickou podporu, pozitivně moduluje slizniční i systémovou imunitu a je schopna likvidace xenobiotik, kterým je člověk vystaven.“   

Antibiotika nejsou mlýnek na maso

Protiklad života balkánských pastevců a moderní společnosti, vyzbrojené vědou, je poučný, neboť ukazuje, na jakých principech funguje pokrok. Jeho dominantním a intenzivně prožívaným rysem je ulehčení, zpříjemnění a zefektivnění života používáním čím dál složitějších aparatur, jejichž principům není nutné rozumět. Pak ovšem není divu, že zařazením medicíny a péče o zdraví do proudu pokrokových změn začnou v běžné mentalitě moderní léčiva splývat s běžnými pomocníky v domácnosti, dejme tomu vysavačem nebo elektrickým mlýnkem na maso, na principu „nejsnazší a bezprostředně dosažitelné řešení rovná se optimální řešení“. Jeho obdobou na poli zdraví je „spásná pilulka, kdykoli mě něco píchne“. Nejpřirozenější lidský cíl – být zdravý – tahle simplifikace na jedné straně usnadňuje, na druhé komplikuje.

Budeme-li hledat, kde to beze zbytku platí, nenajdeme lepší příklad než právě vztah mezi střevní mikrobiotou a antibiotiky. Jejich podání při bakteriální infekci rychle vyřeší akutní problém a zažehná hrozbu trvalých následků z neléčené infekce. Nemocný se brzy vrací do běžného života, avšak s oslabenou výkonností imunitního systému na celé měsíce, přičemž zdatná imunita je podmínkou dobrého zdraví, bez něhož si darů pokroku nelze naplno užívat.

Jistěže jedno podání antibiotik z člověka polovičního invalidu neudělá, na druhé straně jejich časté užívání je dnes zcela běžné. Nemálo pacientů je „vinou pokroku“ vnímá jako univerzálního a zcela bezpečného zabijáka veškerých infekcí včetně rýmy, takže je „zobou, jakmile na ně něco leze“, či dokonce preventivně. Mnoho lékařů je do pacientů vyloženě cpe, aniž by se přesvědčovali, že je pro to důvod, jen aby tzv. měli jistotu. A takové přístupy už zdravotní hrozbou jsou.

Antibiotika, zejména širokospektrá, s patologickými bakteriemi ničí i nemalou část střevní mikrobioty. Vybitím i prospěšných bakterií, které bránily kolonizaci patogenními mikroby jak produkcí patogeny potlačujících molekul (např. kolicinů), tak tím, že je obíraly o živiny a životní prostor, vzniká dysbióza a otvírají se možnosti pro množení patogenů. Kdo užívá antibiotika často, otevírá dveře veškerým infekcím, bakteriálním i virovým.

Jednou z nejdůležitějších funkcí přirozené a nenarušené mikrobioty je přenášet signály na imunitní systém, kde tak dochází ke správnému klonování imunitních buněk. Dysbióza narušuje přenos signálů, výkonnost obranyschopnosti proto klesá a patogeny, které by za zdravého stavu byly imunitou likvidovány, se mohou množit, což je teprve příčinou choroby, nikoli pouhá přítomnost bakterie či viru v těle.       

Pozor také na děravé střevo

Bylo by však nespravedlivé a nepravdivé svádět dlouhodobé špatné složení střevní mikrobioty pouze na antibiotika. Viníky jsou však stejně jako ona samé plody pokroku. Jedním z nich je přehnaná domácí hygiena, která mikrobiální chudobou domácího prostředí obzvláště u malých dětí brání optimálnímu rozvoji imunity.

Značnou roli pak sehrává převaha jídla chudého na vlákninu, zato bohatého na konzervanty v jídelníčku. Nejenže přispívá k narušování optimálního složení mikrobioty, ale ta ani nedostává výživu, jakou pro svoji prosperitu potřebuje. Navíc dlouhodobá konzumace takové stravy rozvolňuje tzv. těsná spojení, jimiž jsou k sobě vázány buňky střeva. Část nestrávené potravy se tak dostává do krve a vyvolává imunitní reakci. Jak uvedl před třemi lety na odborném semináři v Česku německý lékař Marcus Stanton, „začne-li v ní převládat působení linie Th2 lymfocytů, propukají alergie“.

Tento fenomén, nazývaný syndrom zvýšené propustnosti střev, však také „často způsobuje dlouhodobé podávání některých léčiv, například nesteroidních antiflogistik nebo inhibitorů protonové pumpy“, jak na podobné akci zmínil italský gastroenterolog Marco Del Prete. Podle něj „fungování imunity závisí jak na stavu mikrobioty jako ekosystému, tak propustnosti střeva ve smyslu fyzické bariéry“.

Z uvedeného je patrné, že dlouhodobé a z různých zdrojů pocházející narušování něčeho tak komplexně fungujícího, jako je střevní ekosystém, nutně vyúsťuje v širší než jen dosud zmíněné zdravotní dopady a plodí zvýšené riziko řady onemocnění. Řeč je o Crohnově chorobě, ulcerózní kolitidě, roztroušené skleróze, astmatu, potravinových alergiích, kardiovaskulárních chorobách, diabetu, obezitě a jejích komplikacích. Léčba projevy těchto onemocnění na jedné straně tlumí, avšak, jak vidno, na druhé může přispívat ke kypření půdy pro rozvoj jiných, přičemž se celý děj zacykluje.

Takové zacyklení ve výsledku tlačí kvalitu života a vychutnávání všeho, co dnes pokrok nabízí, drsně směrem dolů. Dietní omezení a nežádoucí účinky léčiv, která je nutno při nich užívat, jsou ve srovnání s jejich projevy často tím méně limitujícím faktorem. Přitom na začátku začarovaného kruhu byla jen obyčejná lidská snaha zlepšit a ulehčit si život.

Mikrobiota a psychika

Pak je zde ještě jeden „výdobytek pokroku“, který stejně jako antibiotika zasluhuje samostatnou pozornost – trvalý stres. Zjednodušeně řečeno, co se děje ve střevech, může mít velice silný dopad na psychiku a její fungování a naopak. Ještě na začátku 21. století by takové tvrzení vyvolávalo živý zájem odborníků o duševní zdraví každého, kdo něco takového šíří, avšak od té doby proběhla řada ověření, jež tuto pravdu potvrzují, a poznání pokročilo.

„Při experimentu na myších jim byla odebrána střevní mikrobiota, což u nich vyústilo ve výrazné oslabení hematoencefalické bariéry, pronikání xenobiotik do mozku, úzkostnost, změny pohybové aktivity a zvýšenou úmrtnost. U myšek, jimž byla mikrobiota nejprve odebrána a poté vrácena, došlo také k obnově hematoencefalické bariéry, což naznačuje, že ozdravením střeva lze ozdravovat i nejvzdálenější tělesné kompartmenty,“ zmiňuje jednu ze studií dr. Del Prete.

Jiná, velmi často zmiňovaná studie sledovala dva vyšlechtěné druhy myší – první se vyznačoval plachostí, druhý naopak odvahou a zvídavostí. V obou skupinách byla nejprve antibiotiky zcela vyhlazena střevní mikrobiota, načež experimentátoři myškám vpravili do střev bakterie opačné skupiny. Z bázlivek se rázem staly zvědavky a naopak, což byl opravdový průlom, neboť se tak ukázalo, jaké psychické divy tvorové, kteří nejsou vidět, dokáží způsobit.

Probíhají i experimenty na lidech. V jednom účastníci konzumovali speciálně namixovanou bakteriální směs čtyři týdny, což je dostatečná doba, aby jejich mikrobiota prošla zásadní změnou. Probandi poté vykázali jasné změny v některých mozkových centrech, například pro zpracovávání emocí či bolesti. 

Něco takového je možné proto, že mikrobiota je propojena s nervovou soustavou střev, která je pro svou relativní nezávislost nazývána mozek střev a s níž tvoří jeden funkční celek. Tento systém pak prostřednictvím nervové soustavy, imunitního systému a hormonů komunikuje s mozkem.

Je-li mozek vystaven stresu, spouští se signál nastavující organismus na maximální výkonnost. Zároveň tím dochází k útlumu všeho, co v danou chvíli není nezbytně nutné – regenerace, syntézy složitějších látek a také imunitní odpovědi a trávení. Pokud je stres trvalý, narušuje rovnováhu mikrobioty, neboť útlum a s ním spojené nepříznivé podmínky ustojí pouze některé druhy mikrobů, zatímco slabší hynou, což zase podporuje množení přeživších. Výzkum pak prokázal, že dysbióza plus dlouhodobý stres nejen snižují výkonnost imunity, ale jsou také živnou půdou pro vznik úzkostných poruch, deprese a schizofrenie.  

Na cestě od dysbiózy k eubióze

Dosud byla řeč o všem, co vede k dysbióze, takže zbývá doříci, jak se vracet k eubióze, tedy fyziologické mikrobiotě. Dr. Stantonovi se u pacientů s dysbiózou a psychickou rozladou osvědčilo podávání tryptofanu. Jde o esenciální aminokyselinu, po níž se psychická pohoda rychle vrací, protože je nezbytnou součástí biochemických reakcí, při nichž se v těle syntetizuje serotonin, hormon „dobré nálady“, melatonin, hormon kvalitního spánku, a niacin, což je vitamin B3, důležitý pro správnou funkci nervové soustavy. Podobných možností podávat tělu vlastní látky pro zlepšení zdraví včetně střevního je mnohem víc a nejčastěji jsou doma v ordinacích lékařů využívajících postupů celostní medicíny.  

Nelze však nezmínit metodu fekální transplantace, při níž se do dysbiotického střeva aplikuje stolice zdravého dárce. U nás se nejčastěji nasazuje u syndromu dráždivého tračníku, což je tělesná obtíž, jejíž původ leží v hlavě, ve stresu. To z ní činí jakýsi archetyp cesty k nápravě, která kombinuje tentokrát pozitivní cyklení reálných kroků a psychické úlevy a pohody.

Lékařský zásah je pouhý pomyslný start. Dál už je vše na pacientovi, což však opět hrozí negativním zacyklením. Pacient o nutnosti vlastního vkladu dobře ví, neboť dysbiózu si v drtivé většině případů pořídil „vlastními silami“, a kdyby vlastní podíl z hlavy vytěsňoval, lékař mu jej nepochybně připomene už jen tím, že cíl v podobě úzdravy podmíní chováním, které je přesným opakem všeho, co pacient dosud dělal. Vytěsňování nepramení jen z lenosti pro své zdraví něco udělat, ale také z obav z náročnosti úkolu změnit dosavadní návyky. Dále je podporuje spoléhání na pokrok, že tedy „zdraví rovná se správná pilulka a dost“, a také rozladění, že bezprostřední změna chování nerovná se bezprostřední úleva, kdy vše vyžaduje čas a s ním trpělivost.

Takovému mentálnímu zacyklení je možné předejít jedině na samotném počátku. Rozhodující je po lékařově zásahu náležitě zhodnotit moment úlevy a pozitivního pocitu z ní a zkusit si vše promítnout do budoucího chování. Jinými slovy nenechat se zavalit myšlenkami, že cíl je příliš náročný a jeho přínos v nedohlednu, ale uvažovat, zda změna něco příjemného a motivujícího nemůže přinést bezprostředně, hned zítra.

Hned po startu se nabízí jídelníček. Není příliš těžké změnit jej tak, aby se jedlo nejen zdravěji, ale i chutněji. Děje-li se tak i proto, že se doma začalo z kvalitních surovin víc vařit, tím lépe. Další je na řadě zdraví, kde už je to o něco těžší. Nesahat při zvýšené teplotě hned po lécích, ale vyležet ji s čajem, aby zánět, jejž teplota signalizuje, proběhl fyziologicky, tedy nejlépe pro zdraví, už je malé hrdinství. Dorazit k lékaři s nějakou respirační infekcí a tlačit ho, aby zjistil, zda jsou jím navrhovaná antibiotika opravdu nutná, je hrdinství ještě větší.

Když však člověk z nastoupené cesty nesejde, záhy zjistí, že se mu žije zdravěji i proto, že je mu lépe na duši z vlastní aktivity a jejích výsledků. Dalších možností a příležitostí pro zlepšování fyzického i mentálního zdraví je nespočetně vícero, ale do jedné ukazují, kde se skrývá opravdový pokrok.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna