„Nikdy bych na ni nenaletěl,“ je nejběžnější reakce, zaslechne-li člověk slovo „manipulace“. Má přece zdravý rozum, takže není hejl, který sedne na lep kdejaké primitivní reklamě. Natož aby prodejci energií podepsal smlouvu s nečitelnými zrádnými dodatky jen proto, že poté, co mu po zazvonění otevřel dveře, obalil ho obchodníček slovní vatou „úžasně nízkých cen“ a lichotek, jak má pěkně zařízený byt a vůbec je sympatický, takže „se naše firma rozhodla, že vás osloví“.

A na našince, jemuž „to pálí“, si nepřijdou ani filištíni z internetu, i když bývají pěkně rafinovaní. Třeba když po kliknutí na reklamu vyskočí okno s varováním o napadení počítače virem a pokynem, nechť zatelefonuje na to a to číslo. Přece jen úplný trouba skutečně zavolá, nechá si na počítači virus ukázat, pak vyplní pár příkazů, aby nakonec zaplatil hříšné peníze za fejkový antivirový program, který jen předstírá, že něco dělá.

Takových situací a jejich variant lze dnes popisovat bezpočet. Jistotu, že jde o zjevnou manipulaci, čerpáme z jejich banálnosti, neboť snaha o ovlivnění či přímo o podvod z nich trčí jako hřebík z trámu. Další preventivní oporu skýtá jejich masový výskyt a neméně početná mediální varování před skokem na jejich „špek“. Avšak povýšenost či despekt vůči všem, kdo přes to všechno do nich spadnou, nejsou namístě. Život velmi často přináší situace, v nichž ani aktéři s mimořádně vyvinutým zdravým rozumem o manipulaci nic netuší, i když jsou v ní až po uši. Nejvíce to platí pro pracovní a partnerské vztahy.

Když vztahy vybuchují

„Manipulace je chování, kterým nečestně získáváme výhodu na druhém, aniž má on možnost svobodné volby, zda nám vyhovět nebo nikoli,“ vymezuje mezilidské vztahové pole psychiatr Ján Praško. Je-li jím pracoviště, je jeho osazování „vztahovými minami“ tím rozšířenější, čím konkurenčnější ovzduší na něm vládne. Variant je nespočetně, ale jedna je hodně častá a kompatibilní s definicí prof. Praška.

Šéf před podřízenými často zmiňuje, že by oddělení potřebovalo něco nového, svěžího. Když za ním jednoho dne přijde pracovník s nápadem, jak chod pracoviště výrazně zefektivnit, ideu s nadšením posvětí. Po celou dobu reorganizace pak autora i celý tým povzbuzuje, motivuje a chválí. Zároveň je však ironický, rýpavý a vyčítavý, kdykoli se něco zadrhne a plánované termíny se posouvají. Když je vše hotovo a sejde se širší vedení při slavnostním vyhodnocení, dozví se od šéfa, že vše je v podstatě jeho zásluhou. Oficiální zpráva sice autora a tým – při vyhodnocení proměněné ve sfingy – zmiňuje, ale podíl pana Velkého je v ní bombasticky nadsazen.

Další častou manipulaci na poli ekonomie produkuje hrozba hromadného propouštění. Nejvíce vystrašení bývají ti, kdo podpírají viditelné znaky svého úspěchu o úvěry a hypotéky. Poplašné signály je vybuzují k nadprodukci zpráv a hlášení nahoru, dokazujících jejich nepostradatelnost a naznačujících postradatelnost jiných lidí a jiných oddělení. Manažer Jan Tubl, jenž má bohaté zkušenosti z práce ve velkém továrním komplexu, má pro tento fenomén výstižné pojmenování – „industriální divadlo“.   

Zatímco v práci je o manipulátorovi a jeho praktikách většinou dříve či později jasno, na rodinné půdě trvá jeho odhalení často celá dlouhá léta. A takové zneškodňování jím nakladených min může být práce na hodně dlouhou část života. Prof. Praško v knize Asertivita v partnerství líčí příběh Marcely, která vyrůstala „sama s velmi manipulující matkou“.

Otec rodinu velmi brzy opustil, matka pak vždy „sebe líčila jako zneužitou oběť. Ona sama nikdy v ničem nechybila. … Celá výchova Marcely byla na jedné straně kolorována lichotkami a přehnanou chválou, na druhé plná výčitek ...  během své výchovy byla téměř každodenně konfrontována s manipulacemi … od přímého nátlaku, aby se podřídila přáním matky, která ‚nejlíp ví, co její dcera potřebuje‘, přes obviňování, lichocení, překrucování faktů až po divoké nadávání … Marcela se zařekla, že se nebude nikdy chovat jako matka“.

Když se od matky odstěhovala a vdala, bylo pro Marcelu vše „zalito zapadajícím sluncem“. Pak však přišly děti a s nimi finanční tíseň, již manžel řešil přivyděláváním. Vracel se domů pozdě večer, unavený, s jedinou chutí: zkouknout televizi nebo noviny a jít do postele se vyspat. Jenže Marcela si chtěla dlouze povídat, milovat se a o víkendech „konečně žít“.

O účinnosti prostředků, které zajistí proměnu jejích představ v realitu, neměla nejmenších pochyb: „Od přímého nátlaku, aby se podřídil jejím přáním, protože ona ‚nejlíp ví, co jejich manželství potřebuje‘, přes obviňování, lichocení, překrucování faktů až po divoké nadávání…“ Marcelino prozření a s ním odvrácení hrozby rozvodu se dostavily až na psychoterapeutických sezeních.     

Každý je dobrý i špatný jen v něčem

A ještě jednou prof. Praško: „Manipulace je běžnou součástí mezilidského chování a patří do repertoáru většiny lidí. To neznamená, že jsme všichni intrikáni. … Většina lidí si totiž vůbec neuvědomuje, že s druhými manipuluje. Patří to mezi automatismy jejich chování, které si osvojili v průběhu svého zrání.“

Citát vyžaduje ještě doplnění: „Jsou však lidé, kteří mají manipulaci velmi naučenou. … Manipulace se stala charakteristickým rysem jejich povahy. Takových lidí není moc – asi kolem tří procent populace. Přitom většinou si svého povahového rysu nejsou vědomi a cítí se uraženi, když jim to někdo řekne.“ Patří k nim určitě Marcelina matka, zatímco Marcela je manipulátorkou většinovou.

Francouzská psycholožka Isabelle Nazare-Agaová jde ještě dál. Podle ní se 20 % manipulátorů „těší ze své moci. Zaměňují ji za inteligenci“. Ani tato typologie však nenaznačuje, proč je na rozdíl od triků reklamních mágů a podomních obchodníčků tak nesnadné přijít na kloub magii manipulace ve vztahové komunikaci.

Nesnáze s porozuměním neplodí rozdílnosti, že jeden manipuluje tak a druhý onak, jeden s partnerem, druhý s dítětem, třetí se sourozencem a čtvrtý s rodičem. Zdroj obtíží se skrývá v základním a stejném pohonu či motoru každého z nás. „Každé lidské jednání vychází z přání, aby se člověk mohl cítit dobře nebo ještě lépe. … V konečném důsledku jde vždy o pocit síly. Síla je existenciální emocionální potřebou každé živé bytosti. Jedná se o odpradávna zakotvený program přežití. Bez síly přežití není možné,“ objasňuje a zároveň zdůrazňuje německý motivační kouč Steffen Kirchner.

Avšak pocit síly se dostavuje, jen když má člověk své prostředí a situace, jež se v něm odehrávají, pod kontrolou. Když je zvládá tak, aby se necítil jako poražený nebo ohrožený, když k němu z prostředí a situací proudí jasné signály, že si nevede zle, že je dobrý a že jej tak druzí vnímají. Jenže každému z nás je se daří jen v něčem, v něčem je průměrný a něco vyloženě „voře“. A tam, kde se člověk necítí silný v kramflecích nebo kde cítí, že prohrává, se otevírá prostor pro manipulaci. 

Marcelu ovládl pocit, že její mládí pomalu končí a že jí život protéká mezi prsty. Tak se uchýlila k něčemu, co Nazare-Agaová nazývá „dvojná vazba“. Marceliným nevědomím probuzená touha „užít si“ „vyhodnotila“ manželovo pracovní nasazení jako samozřejmost nestojící za zmínku, natož diskusi, a do jejího vědomí „zapsala“ požadavky, jejichž splněním, taktéž samozřejmým, manžel její touhu uspokojí.

Nejeden muž se zase v dnešních časech, kdy se ženy na muže dotáhly co do životních možností, snaží „zkrotit“ manželku. „Hrozí“, že poté, co děti odrostly, si doplní vzdělání a přeroste ho platově i postavením? „Na tu školu nemáš“, „Zanedbáváš děti, podívej se, jak vlčí, co je pořád strkáš babičce“, „Copak ti nestačí, kolik vydělávám?“, to je klasický mužský obranný a manipulativní arzenál.

Velmi účinným zesilovačem manipulačních praktik je manipulátorova implementace „velkých a obecných pravd“ do jeho kluzké argumentace: „Každý, komu na jeho práci záleží a má ji rád, na nějaký ten přesčas nehledí, ale vy?“ „Povinností chlapa je ženu uživit,“ „Ženská se má starat hlavně o děti,“ „Někdo musí být hlavou rodiny,“ „Rodiče se vždycky musí obětovat dětem.“ Manipulátor se jejich prostřednictvím nejen zbavuje odpovědnosti za své mínění, ale zároveň se dorovnává na výši situace a zahlazuje stopy své nedostačivosti v tom či onom, v situacích, které nezvládá.

Adresáta manipulace velké pravdy významně oslabují. S ostnem nedokonalosti jej bodají něčím ještě ostřejším – vyčleňováním ze „slušné společnosti“, do níž lze patřit jen tak, že „víme, kde je pravda i co se patří“. Nejvíce odzbrojují lidi trpící syndromem „být za všech okolností za hezkého“. Ti velice často chtějí druhým ve všem vyhovět a neumějí říci „ne“ ani na ty nejabsurdnější požadavky. A když už se brání, nečiní tak silou své osobnosti, ale také oni se uchylují zase jen k arzenálu velkých a obecných pravd.

Duše a tělo si podávají ruku v nemoci

Každý, kdo je vystaven manipulaci soustavně a delší čas, ocitá se v silovém poli „principu vařené žáby“. Je jednoduchý – když žabku ponoříme do vřelé vody (náhlé jednorázové ohrožení) s možností vyskočit, vyskočí. Bude-li však ponořena do vody vlažné, kterou budeme velmi zvolna ohřívat (soustavná dehonestace), zůstane v ní, až se uvaří („jsem k ničemu“). 

 „Dlouhodobé soužití s manipulátorem v nás stále častěji vyvolává pocity viny, agresivitu, úzkost, strach nebo smutek. Jak ubíhají měsíce a roky, tíží nás tyto pocity víc a víc. Uzavírají nám cesty k úspěchu a osobnímu rozvoji. Omezují naši psychickou svobodu i svobodné jednání,“ rozvádí psychickou rovinu proměny v uvařeného obojživelníka Nazare-Agaová.

Jak píše v knize Nenechte sebou manipulovat, k drcené duši se vždycky přidá i tělo. „Organické důsledky záporných emocí se objevují stále častěji: bolesti hlavy, zažívací potíže, pocit tíže v žaludku, knedlík v krku, svalové napětí, nechutenství nebo naopak chorobná chuť k jídlu.“ Nezřídka se také dostaví úzkostné a depresivní stavy, jedním slovem setrvalý stres, jenž rýsuje a roztáčí začarovaný kruh. 

V jeho rámci organismus začne somatizovat a „zdravý manipulovaný“ se mění v pacienta. Ze zvýšeného krevního tlaku se vyvine hypertenzní nemoc, ateroskleróza a srdeční infarkt, z překyselení žaludku vředová choroba, z bolesti hlavy migréna, z únavy chronický únavový syndrom, z přetížení slinivky diabetes, z oslabení imunitního systému záněty a infekce, zvýšená srážlivost krve „se postará“ o vznik trombóz. Z nehmotného životního problému – manipulace – se ve výsledku stane tělesná nemoc. K uvedenému výčtu zbývá dodat, že od syndromu vařené žáby a nezvládnutého trvalého stresu lze dojít i ke zhoubnému nádoru nebo duševní poruše.

Kudy ven z manipulace

Je-li producentem i adresátem manipulace psychika, nemůže snaha se z ní vymanit začít jinde než zase v manipulované hlavě. První a nejrozsáhlejší záchytný bod tvoří myšlenky automaticky vyvolávané manipulátorovým jednáním. U chlapa třeba: „Proboha, pokaždé se cítím jako debil, když mi žena oznámí, že pojedeme ke známým, kde já, nad vodou se tak tak držící řemeslnické óesvéčko, budu celý večer poslouchat řeči veleúspěšného manžela její úhlavní kamarádky, jak se dělá pořádný byznys.“ A u ženy například: „Vždycky když k nám pozve známé na grilování, nafukuje mé nedorazy v péči o rodinu a shazuje mě, když zmíním, že chci brzy nastoupit zase do práce a postoupit na vyšší místo.“ 

Jednou, nezáleží, zda díky kamarádovi, pomoci psychologa nebo jen tak, naskočí v hlavě živnostníka i té uťápnuté ženy otázka: „Jsem opravdu takový lúzr?“ Po ní jsou kromě rezignovaného souhlasu možné také jiné reakce: „Vždyť se celá léta poctivě snažím a jedu na hraně svých možností. Jsem to, co jsem, a co být můžu.“ Taková odpověď uklidňuje a dává prostor k prozkoumání partnerových motivací: „Chce mě dostrkat výš (shodit), aby sama/sám před lidmi vypadal/a líp.“ Jako další fáze se nabízí rozhovor s partnerem o životních snech, motivacích a reálných cílech.

V něm se ukáže, zda partner vykazuje znaky opravdového manipulátora:

• navozuje u ostatních pocit viny, přičemž se dovolává rodinných vztahů, přátelství a lásky,
• přenáší zodpovědnost na druhé nebo se z té své vykrucuje,
• nesděluje jasně své žádosti, city, potřeby a názory,
• mění chování dle osoby, s níž je ve styku,
• své žádosti zakrývá „logickými“ důvody,
• zpochybňuje kvality, schopnosti a osobnost druhých,
• nedbá na žádosti druhých, i když tvrdí pravý opak,
• využívá morálních zásad druhých k naplňování vlastních potřeb,
• skrytě vyhrožuje nebo zcela otevřeně vydírá.

Jde pouze o výběr z třiceti znaků, jimiž Nazare-Agaová charakterizuje manipulátora. Nalezení třetiny z nich u partnera či spolupracovníka je dle ní jednoznačným potvrzením. Poznání, že jím skutečně je, tvoří pro manipulovaného první stavební kámen budování aktivní obrany. Druhým je postupně znovu nacházené nebo potvrzené sebevědomí, kdy strachem vybuzované myšlenkové automatismy nahrazují reálná ocenění vlastních možností a schopností.

A samotná obrana má mnoho variant: krajní je rozchod či naprosté odpoutání se, ale také nereagování na manipulátorovy ataky, trpělivé otevírání diskuse místo trpného podvolování, vydiskutované klidné a nenásilné prosazování vlastních zájmů, neuhýbání před střety. Nazare-Agaové se u jejích klientů osvědčila „kontramanipulace“. Jde o převážně slovní vykazování manipulátora do patřičných mezí – odmítnutím, humornou nebo ironickou poznámkou, mlhavou odpovědí. Největší výhodou kontramanipulace je, že se dá docela dobře trénovat.

Takže na závěr už jen malá ukázka: „Děláš všechno jen podle své hlavy!“ „Jistě. Já přece nemůžu něco dělat podle někoho jiného a už vůbec ne podle tebe.“

© Všeobecná zdravotní pojišťovna