Koronavirus ukazuje, že mentálně jsme stále lovci a sběrači

14. 9. 2020

Ilustrační obrázek

Co spojuje koronavirus se skutečností, že genetický základ lidského chování je od nějaké mladší doby kamenné tentýž? Slepota, kdy nevidíme, že zatímco kdysi převážně hrozby číhaly na nás, dnes nejčastěji náš strach pase po hrozbách, ber kde ber.

Když náš prapředek ještě pobíhal po africké savaně, za každým keřem na něj mohla číhat hladová šelma nebo nepřítel s napřaženým oštěpem. Není divu, že ho evoluce na dennodenní možnost být sežrán či jinak fyzicky zlikvidován adekvátně vybavila. Dala mu mimo jiné do vínku dvojici sil strach–odvaha,  s nimi schopnost stres vyvolaný osudovou hrozbou vyhodnotit a spasit se podle situace buď útěkem, nebo útokem.   

V průběhu dějin se tahle přírodní výbava výrazně začala proplétat s dalším evolučním darem v podobě inteligence, což dalo vykvést civilizaci. Hradby, města, armády, zemědělství, později průmysl a hygiena, to všechno byly účinné prostředky, jak na osudové hrozby v podobě šelem, nepřátel, hladu, chudoby a nemocí zaútočit a tak jim co nejdále utéct. Nicméně ještě před několika desítkami let byl lidský život vůči osudovým ranám včetně chorob pořád velmi zranitelný.

Tomu odpovídala jednoduchá a jasná mentalita: Když můj obranný arzenál na všechno, co mne může postihnout, ani zdaleka nestačí, musím se já sám přičinit, abych z minima získal maximum. Zbytek je na úradku vyšších sil, no a když to přijde, tak to holt přijde.

Lékař jako kouzelník

Zlom v boji s osudem přišel po druhé světové válce a byl především reakcí na obavy, aby se neopakovaly události, jež doprovázely velkou hospodářskou krizi 1929–35. Na poli zdraví a nemoci se díky tomu odehrál obrovský medicínský boom. Jde o opravdovou revoluci – zatímco ještě ve 30. letech měl praktický lékař k dispozici asi tucet osvědčených léků, o třicet let později už měl v ruce více než dva tisíce přípravků (kolik je jich dnes, nelze ani spočítat); padl také předpoklad, že k vyléčení nemoci je nutno znát její příčinu, většina z obrovské přehršle nových pilulek, kapslí a tablet úspěšně odstraňuje pouze příznaky nemocí; ve finále pak léčiva pronikla i na pole smrtelných chorob.

Se vznikem rozsáhlých zdravotnických systémů a medicínou samotnou se však podstatně změnilo také jejich vnímání a prožívání. Lékař se dostal do lichotivého postavení kouzelníka, jenž má nad veškerými zdravotními neduhy absolutní moc. Pacient do něj začal vkládat očekávání, že jej vyléčí nejen z banálních bolístek, s nimiž k němu začasté běhá, ale také z každé život ohrožující choroby. Jakékoli vlastní péče o své zdraví se „pacient nového typu“ vzdává, má na to přece doktory. Dnešní medicína mu totiž svým obrovským arzenálem i tím, o co se snaží, sugeruje „jistotu“, že ve všech myslitelných zdraví a život ohrožujících situacích lze doufat ve spásný zásah a že není choroby, na niž by něco nebylo.

Ovšem když pak udeří koronavirus, na nějž celý dnešní mohutný zdravotnický arzenál nemá zatím nic, vypuká panika. Tahle malinkatá dírečka ve zdravotnickém valu proti osudu budí nefalšovanou hrůzu. Ten, kdo má naše zdraví plně ve svých rukou, je najednou bezbranný? Proboha, jak je to možné! Co budeme dělat? Rozumné argumenty, že koronavirus je jen virus, že zdravému člověku stačí infekci vyležet, že se z ní jinak zdraví lidé rychle uzdravují, že ohroženi jsou ti, s jejichž obranyschopností to není valné, nemají na chování lidí, jejichž hlava je postižena koronavirem, vůbec žádný vliv.

K vynikajícímu postřehu patologa Františka Koukolíka „Člověk není rozumná bytost, která má emoce, ale emocionální bytost, která občas myslí“, se tak chce dodat: A když myslet má, tak nemyslí vůbec.

Kde najít nejlepší špitál

Jak vidno, tím, že se zbavíme strachu z toho či onoho, z přírody, z Boha, z chudoby, hladu, nezaměstnanosti, válek či nemocí, nezbavíme se samotné strachové reakce. Ta se přičiněním našeho nevědomí vždy bude jen „stěhovat“ tam, kde mají všechny naše hráze, jimiž se prostřednictvím vědeckého a technologického pokroku snažíme zabezpečit proti ranám osudu, slabé místo. A taková slabá místa budou mít ony přehrady vždycky.

Co dále vidno jest, že je strach a strach. Jestliže mne zcela přirozené obavy z chorob a smrti vybudí k tomu, abych pro své zdraví něco dělal a zdravotnictví ponechal k řešení jen výjimečné případy typu polámaných údů, bakteriálních infekcí či vážných chorob, což je jeho pravý účel, budu žít v klidu a pohodě – čím více člověk hrozbě aktivně předchází a čelí, tím méně se jí bojí a stresuje. Avšak když své obavy zbavím jejich motivující síly a každé i jen potenciální „bebí“ zcela vydám moci soudobé medicíny, ze strachu, obav a stresu, že mi někde v těle něco hapruje či bují, nevylezu.

Jaké je tedy hlavní ponaučení z koronaviru? Současný zdravotnický systém by ke všem svým rozvětveným činnostem měl přidat ještě jednu – část starosti o zdraví soustavně na bázi motivace předávat zpět lidem. Přivádět je k náhledu, že tu nejlepší nemocnici nenajdou tam či onde; že ji mají především v podobě funkční a výkonné imunity v sobě. A že by podle toho měli myslet a jednat.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna