Dlouhá letní dovolená je něco, co po celoročním pracovním zápřahu skutečně potřebujeme.  Ale – proč ji vlastně potřebujeme? Vždyť naši předkové se bez ní celé dlouhé věky museli obejít. Museli? V USA nedávno proběhla médii sociologická analýza porovnávající práci v dnešní době s poměry ve středověku a ukázalo se, že anglický nevolník ve 14. století měl ročně až 150 dnů pracovního volna a jeho španělský a francouzský kolega zhruba také tak. Navíc jejich „rytmus života byl pomalý, až nenucený, pracovní tempo uvolněné“. Je zde však ještě jeden pádný důvod, proč jim dovolená nechyběla.

Magie středověkých svátků

Oněch 150 dnů totiž vyplňovaly svátky, z nichž nemalou část naši středověcí předkové slavili tak, že se od rutiny všedních dnů odreagovali vskutku maximálně – v kontrastu ke střídmosti všedních dnů jedli a pili přes veškerou rozumnou míru, tančili až do naprostého fyzického vyčerpání, vše v atmosféře zvýšené agresivity a verbálních potyček, s rvačkami a leckdy i nevázanými orgiemi včetně sexuálních.

Proč? Jestliže na sobě i v přírodě pozorovali věčně se opakující cyklus zrodu, růstu, stárnutí, zániku a nového zrodu, vnímali jako bezpodmínečně nutné obnovit také vitalitu a řád lidského společenství. A protože řád se vynořuje jako opak chaosu, je třeba prvopočáteční chaos během svátku symbolicky zpřítomnit, neboť jeho obrovské vnitřní síly společnost omladí a ona pak bude s novým zaujetím respektovat zákony, jež jí byly kdysi dány do vínku. Středověké sváteční řádění se tudíž nedělo jen navzdory řádu, ale především v zájmu jeho obnovy.

Naši dávní předkové své mentální síly takto skutečně obnovovali, neboť si nejen „odfrkli“, ale v propojení mytické závažnosti a sváteční odvázanosti mohli zahlédnout leccos, co jim v běžném životě unikalo, přičemž to z hlediska jeho plného a „řádného“ prožívání bylo důležité. Mohli zkrátka díky svátkům také svůj vnitřní chaos, onu lidskou směs špatných vlastností, prohřešků, selhání, ale i darů, kladů a vítězství, znovu a znovu transformovat v životní řád. A protože my takhle svátky už rozhodně neslavíme a protože lidské duchovní potřeby, co se týče střídání a propojování vypětí, odpočinku a poznání, se nemění, je pro nás dovolená tím, co by nám mělo podobný zážitek zprostředkovávat.

Na Mácháči ručníky holt tak rychle neschnou

Prvotní naladění, jež dovolené předchází, u většiny z nás svátečnost připomíná – představujeme si, jak budeme dělat něco úplně jiného, na co během všedních dnů čas nezbývá, nebo naopak nebudeme dělat vůbec nic, jak vypadneme daleko od civilizace, nejlépe na pustý ostrov, kde se od své všednosti úplně odpojíme.

Jenže pak odfrčíme „za hranice všedních dnů“ a spousta z nás se zase „připojí“. „Nepostradatelní“ večer za zvuku cikád zapínají počítač a projíždějí maily. Ti, jimž chytrý telefon už víceméně přirostl k rukám, soustředěně během dne sledují zprávy, hrají hry či přidávají „relaxované selfíčko“ na Facebook, aby bylo co nejvíce známých svědky jejich „exkluzivní a intenzivní odpojenosti“. Povahu takto tráveného odpočinku zachycuje postřeh biologa a filosofa Stanislava Komárka o lidech, kteří si jako nejsilnější zážitek z dovolené strávené v exkluzivní destinaci odvážejí postřeh, že na „Bahamách schly ručníky rychleji než na Mácháči“.  

Obsah výše uvedených řádků není tak nevinný, jak by se mohlo zdát. O neschopnosti mnoha našich současníků „vypnout“ už existuje hezká řádka populárních i vědecky fundovaných rozborů. Americký fyzik a spisovatel Alan Lightman, jenž učí na slavném MIT, ji dokonce vnímá jako jedno z největších rizik současné civilizace. „Propojenost“ spojuje s dramatickým nárůstem depresí, výrazným úbytkem kreativity a schopnosti soustředění a přemýšlení. Svým pozorováním naznačuje, že jsou tak ohrožovány i ty duševní schopnosti, které nezbytně potřebujeme pro práci i běžný partnerský a rodinný život.

Není nutné nechat se na týden zavřít do tmy

Jestliže nám „propojenost“ leze už i do času, během něhož máme natolik zrelaxovat, aby nám to vydrželo po celý další rok, je právě dovolená ideální čas, kdy začít s alespoň lehkou odvykací kúrou. S recepty, jimiž ji naplnit, přichází i Alan Lightman. Jedním je trávit společně s blízkými alespoň jednu „vypnutou“ hodinu denně povídáním, tedy bez mobilů, počítačů a televizí, nejlépe při večeři, která by byla „svatá“ – hle zase ten středověk.

Další je čtení knih, nejlépe dobré beletrie, což není doporučení pro ty, kdo mu ještě neodvykli, ale pro ty, kdo by se museli přemoci, aby místo mobilu nebo počítače vzali do ruky knihu. Za takto vynaloženou námahu by se dle vědeckých poznatků dočkali odměny v podobě zlepšování představivosti, paměti, slovní zásoby i empatie, což nejsou zbytečnosti, ale věci potřebné pro život.

Lightman také zmiňuje, že skladatel Gustav Mahler chodíval po obědě na až čtyřhodinové procházky, při nichž nechal myšlenky jen tak proudit hlavou, a kdykoli ho něco zajímavého napadlo, zapsal si to do notesu. A zmiňuje i Alberta Einsteina, jenž měl ve zvyku dlouhé hodiny nechat své myšlenky přeskakovat mezi různými zdánlivě nespojitelnými možnostmi a variantami, díky čemuž nacházel nečekané spojitosti mezi koncepty.

Oba příklady mají hodně společného s kontemplací, rozjímáním středověkých mystiků. Ti se odvraceli od vnějšího světa do vlastního nitra a jejich obrácení k Bohu mířilo na tu část lidské duše, kde se ve volně plujících náladách a víceméně náhodných zřeních vyjevují širší souvislosti lidského života.      

Vše uvedené sice není sváteční řádění jako za středověku, ale styčné plochy s tím, co nutně pro život potřebujeme i my a kvůli čemu je také na světě dovolená, najít přece jen lze. Potvrzuje to i zmíněný Stanislav Komárek, který se rok co rok nechává na týden zavřít do místnosti, v níž je naprostá tma a kde nic běžně světského nelze podnikat.

Nechme jej na závěr sdělit jeho zkušenost: „Zhruba třetí den začíná člověk vidět lehké přeludy – když se optické centrum nezaměstnává, jede na volnoběh. Vypnutím zraku se uvolňuje velká kapacita pro přemýšlení, takže se myšlenky jen hrnou, začneme si uvědomovat, co děláme špatně, co dobře, kdo v okolí je zajímavý, kdo nanicovatý, co by člověk měl nebo neměl dělat. Spouští se i proces odpouštění. Odpustit sobě i jiným je stejně důležité jako odpustit z přehrady vodu, když je jí hodně. Aby se neprotrhla.“

© Všeobecná zdravotní pojišťovna