Kdy už rodič nemůže mít pochyb, že mobil, počítač či tablet s jejich pestrým a lákavým menu začínají mít nad jeho potomkem převahu? Že mentální kapacitu dítěte mnohem více využívají a vysávají, než aby jí poskytovaly servis a posilu? Poznat se to dá. Například z projevů, jako jsou následující.

Ráno v dětském pokoji marně zvoní budík. Jeho obyvatel, vyčerpaný nočním hraním her a chatováním, vstane až po několikerém zatřesení. Ještě v polospánku instinktivně sáhne po některém ze svých elektronických doplňků. Během ranních příprav odpovídá jen na půl úst, při snídani projíždí textovky a sociální sítě. Po návratu ze školy nebo z kroužku se zavírá ve svém pokoji, kde „paří“. Elektronikou se obklopuje i při psaní domácích úkolů, po jejichž dokončení opět paří, nejraději dlouho do noci, přičemž při této činnosti ztrácí pojem o čase.

Z dlouhodobého pohledu začíná takové dítě ztrácet zájem o jiné aktivity. Přichází o ty kamarádské vztahy, jejichž tmelem je sport nebo intelektuální zájmy, a navazuje čistě kyberprostorová přátelství. Ve škole se zhoršuje, přestává ho zajímat. Ocitá se „v síti“, doslova i obrazně, kdy skutečností, v níž naplno žije a kterou aktivně řeší, se mu stává kyberprostor, zatímco světu lidí, přírody a věcí se vyhýbá, protože ho čím dál víc frustruje. Americký psychoterapeut Tom Kersting zmiňuje případ patnáctileté dívky, která „se oběsila na hřišti, aby mohla odejít do světa Minecraftu“.

Dítě vnímá víc, než si rodič myslí

Obvyklou reakcí rodiče, když pozná, že elektronika začala dítěti víc škodit než prospívat, je bouchnutí do stolu, zákazy a nastolení řádu. Obvyklou reakcí dítěte na „budeš se učit od–do, na počítači budeš od–do, do postele budeš chodit v deset a bez mobilu“ je, že se naštve, vzepře a začne podvádět. Není divu, sebrat mu něco, čím žije, je jako sebrat hladovému psovi voňavou masitou kost.

Co se v takovém případě nabízí, je sebereflexe a chladný rozum. Pak je ovšem prvním, před čím stojí rodič, který chce dítě odpojit od závislosti na síti, on sám a jeho vazby na svět IT: Kolik času trávím doma na počítači a na mobilu? Jaký je ten čas? Co během něj moje dítě vidí?

Potomek ve věku od školáka po teenagera mající dennodenně na očích otce a matku sjíždějící hry nebo sociální sítě už nevnímá jen čas a formu. Svými jemnými senzory z uzavřeného světa rodiny vnímá nejjemnější signály. V daném kontextu především, zda rodič s očima přišpendlenýma na displeji převážně jen uniká problémům, které by měl řešit, ale na něž mu nestačí síly či vůle, nebo zda po zvládání náročných úkolů jen zaslouženě relaxuje.

Ostře také vnímá povahu výchovných signálů. Rodiče typu „Chtějí po mně jenom známky a maximální výkony, jinak je nezajímám; co chci a co mám rád já, je jim fuk“ jej do úlevného kybersvěta doslova vhánějí. Rodiče typu „Chtějí, aby ze mě něco bylo, ale taky mě mají rádi, když něco zvorám, nedělají z toho tragédii,“ mají reálnou šanci upadání potomka do IT závislosti zastavit a vracet ho do reálného světa.

Jdeme životem spolu

Odkud začít? Vstupem do světa, který je pro dítě důležitý; vychovatelsky a zároveň citlivě. Kupříkladu společné hraní počítačových her dává rodiči šanci kontrolovat jejich obsah i čas, jejž spolykají. Když si od dítěte nechá vysvětlit, co hraje a o co v jeho oblíbených hrách jde, dává mu příležitost ukázat se, což je živá voda pro potomkovo sebevědomí. Zároveň se tak tlumí závislostní potenciál her a na povrch se dostávají jejich klady. 

Co všechno rozvíjejí jen ty logické a strategické! – krátkodobou paměť a schopnost řešit problémy, plánovat, spravovat zdroje, reagovat na nečekané situace. Akční zase zlepšují koordinaci rukou a očí a trénují schopnost rychlé reakce. Minecraft nebo Roblox rozvíjejí kreativitu a prostorové myšlení.

Obsah takto tráveného společného času časem přirozeně bohatne o sdílení herních zkušeností a vychytávek. Postupně se obvykle objevují diskuse o tom, co a jak dítěti jde, v čem je dobré, v čem slabší, v čem by se chtělo a v čem mohlo úspěšně rozvíjet. Dialogy se přitom odpoutávají od počítačového zprostředkování znalostí ke školním i mimoškolním znalostem a činnostem samotným. S nimi pak rodič a dítě vycházejí ven do reálného světa, v němž budou zase kráčet a tvořit spolu.

To vše se projeví i v běžných činnostech rodinného života. Bobtnání otevřené a upřímné komunikace „odklízí“ mobily ze stolu při obědech a večeřích, ať už doma nebo v restauraci. Zabydlovat se pak může i v autě při delších cestách. „Jídelní stůl a jízda autem mají obrovský komunikační potenciál, dávají rodičům ideální možnost mluvit s dětmi o jejich dni, zjistit, na co myslí, a vytvářet si s nimi hluboké vazby,“ píše Tom Kersting.

Kvalitní dialog rodič–dítě, v němž si obě strany vzájemně naslouchají a nevyhýbají se ani citlivým a bolavým místům a zkušenostem, je mnohem víc než pouhé povídání, protože v potomkovi probouzí a rozvíjí emoční inteligenci. S ní si začíná uvědomovat, jaké emoce a pocity „obalují“ jeho činnosti a výkony (když mám dělat tohle, cítím úzkost a obavy; když tohle, jsem pozitivně nabuzený). Pak může lépe zvládat dopady svých handicapů a zvětšovat prostor pro uplatnění svých předností. Totéž pak začíná číst v projevech druhých a výsledkem je, že se dokáže v reálném světě prosazovat lépe a v kooperaci, nikoli jen pouhým soupeřením s druhými.   

Z lúzra vítězem

Je možné, že nějakou dobu nepůjde odpoutávání dítěte od kybersvěta snadno. To evokuje otázku zasluhující poctivou odpověď, totiž proč elektronika dětem tak voní, že na její prosté odebírání bez dalších kroků reagují vrčením, ceněním zubů a švindlováním. Jinými slovy, proč vlastně upadají do závislosti.

Závislost pramení z nevyřešených bolestí. Teenagerovi, který má problémy zapadnout mezi vrstevníky, zatím v ničem extra nevyniká a s pocity hořkosti v sobě nenachází nic, co by světu ukázal jako svoji jedinečnou tvář, identitu snadno nahradí odvrácená strana IT světa. Zodpoví mu nejpalčivější otázky jeho věku, na jejichž zodpovězení závisí, kam se zařadí. A zařazení mezi své, kde se cítí bezpečně a kde jej druzí oceňují, potřebuje stejně jako kyslík.

Jsem normální? Jasně, pařím jako ostatní slušný pařani. Kdo jsem? Hráč. Jaké je moje místo ve světě? Jsem rozenej vítěz a autorita, jak je vidět z mýho profilu na síti. Jakými strategiemi se svého místa dopracuji? Tvrdým pařením a tím, že se nenechávám rozptylovat blbinama typu škola nebo školení pro práci na nějakým podřadným fleku. Jak se odpojím od rodičů? Budu jinej než oni, což mi směr, kterým chci jít, zaručuje.

Jak se to mohlo stát

Co je palivem takovéhle jízdy, ukazuje Kersting na příkladu Fortnite, hry pro děti od dvanácti let, běžně sjížděné mladšími: „Tato střílečka má vymakanou grafiku včetně cool tanečních pohybů, popové kultury a humoru.“ S trochou praxe v ní není těžké vyhrát, kdy po vítězství se dostavuje ohromný pocit odměny. Jeho nosičem je vyplavování hormonů – adrenalinu, který hlavu dostává do varu, dopaminu, jenž po stimulaci probouzí pocity potěšení a odměny, a endorfinů, vyvolávajících pocity štěstí a dobré nálady.

Hráč přirozeně dychtí po opakování; „chce udržovat aktivovaný systém přirozených odměn v mozku, protože je to skvělý pocit. Toto schéma odměn je naprosto stejné jako u každé závislosti včetně drog“. Navíc nejen střílečky, ale celek kybersvěta funguje jako identitní posilovač, když uživatele hýčká možnostmi, jež reálný svět postrádá: odpojit se, kdykoli se mi něco nelíbí, beztrestně šikanovat, urážet a být vulgární.

Jenže! Jak ukazují výzkumy, příliš dlouhá doba trávená s elektronikou oslabuje neuroplasticitu, schopnost mozku přeorganizovávat se vytvářením nových neuronových spojů. U starších dětí to může vést k nepozornosti a roztěkanosti, tedy k projevům ADHD. Rozvoj mozkových spojů pro adaptaci na kyberprostor mívá dopad v oslabení drah pro komunikaci tváří v tvář. Sociální izolace nezřídka ústí v úzkosti, deprese a poruchy chování. „Více dětí než kdy předtím bojuje s komunikací, socializací nebo s efektivním zvládáním každodenních situací, protože nežijí ve skutečném životě,“ píše Tom Kersting ve své knize Odpojte se.

Nemá valného smyslu přemýšlet, co dítěti více škodí, zda změny v chování nebo v mozku. Smysl má dávat si pozor, jak se ke svému potomkovi stavím a jak jej vychovávám. Není to snadné, protože kyberzávislost se nemusí nutně projevovat na jeho školních i mimoškolních výkonech, i když sociálně a co do psychické odolnosti začíná lapat po dechu. Ale když rodič zjistí, že je to u potomka „na opravu“, je věcí rozumu začít s ní neprodleně. Třeba o prázdninách, kdy je na všechno víc času než jindy.   

© Všeobecná zdravotní pojišťovna