Je poněkud smutným paradoxem, že nejvíce jistot vládlo těsně poté, co epidemie propukla. Ač se o jejím původci tehdy nevědělo vůbec nic, bylo jasné, že je nutné pálit na něj ze všech pozic – izolovat populaci co nejvíce, co nejrychleji na novou situaci nastavit zdravotnický systém, trasovat šíření nákazy, zavést roušky, šířit zásady ohleduplnosti a správného chování… Pro čas následující už platilo, že čím více přibývá znalostí o samotném koronaviru, tím méně jistoty vládne ohledně důvodů zavádění a odvolávání opatření zaměřených na zvládání epidemie. 

Dnešní fázi dokonale vystihuje shrnutí, jež zaznělo na začátku srpna na tiskové konferenci, kde byla veřejnosti představena Datová a informační základna pro management pandemie covid-19, laicky zvaná „semafor“: „Není možné určit pacienta ,nula´, nevíme, kolik měsíců nový SARS-CoV-2 světovou populací koluje. Nevíme, zda zanechává imunitu, respektive po jak dlouhou dobu a ve kterých případech. Můžeme se jen domnívat, že určitou roli hraje ,vytrénovaný´ imunitní systém (například možná vakcinací proti tbc) a zkřížená protektivita s ostatními kornavirovými kmeny, které jsou v desítkách procent přítomny v mixu sezónních respiračních virů. Nevíme, jak budou fungovat vakcíny a kdy budou k dispozici. Nevíme, jaká situace bude v chladných měsících roku. Co udělá s koronavirem každoroční chřipková epidemie? Budou kapacity laboratoří stačit na testování v době zvýšeného výskytu respiračních infektů? Dokonce není ani jasné, jaký význam má uzavření škol – existují práce, že omezení kontaktu mezi dětmi nemělo význam a na druhou stranu pozorování zcela opačná. Není pravda, že se nový koronavirus dětem zcela vyhýbá; přestože jde o raritu, multisystémový inflamatorní syndrom má už své dětské oběti.“

Vědci versus experti

Jestliže takto promluví experti, není divu, že nejen veřejnost, ale ani jiní odborníci zrovna nejásají. Psycholog Jiří Šípek charakterizoval nejistotu ústící ve střídání uvolňování a zpřísňování různých opatření jako „nešťastný prožitek“. „Nejasnost a nepřehlednost je mnohem horší než nějaká potřeba se uskromnit nebo omezit. Nejstrašnější je, když neumíme pojmenovat problém a nevíme, jak vzniká,“ uvedl Šípek ve vysílání Českého rozhlasu Plus.

Naštěstí znalostní zmar okolo covidu a budoucího vývoje koronavirové nákazy občas naruší nějaký zklidňující hlas. S jedním takovým přišel ve svém pravidelném příspěvku v Reflexu (RX 33/2020) psychiatr prof. Cyril Höschl. Uvádí v něm, že při naslouchání hlasům expertů je záhodno rozlišovat, zda jsou jejich autory čistí vědci, spjatí povětšinou se základním výzkumem, nebo experti, kteří působí v institucích majících na starosti určitý druh konkrétní péče. Od prvně zmíněných se většinou nic jistého nelze dozvědět, neboť věda je věčné hledání a pochybování, zatímco druhý typ experta si musí „být svou pravdou jist a rázně ji prosazovat“, byť to často znamená jít proti jiné rázně prosazované pravdě.  

Po rozdělení odborníků ve vztahu k covid-19 na popírače („je to jen trochu těžší forma chřipky, tak co všichni blázní“) a alarmisty („nejradši by nás všechny zavřeli do karantény či sterilní bubliny“) přidává prof. Höschl velmi cenné pozorování. Mezi popírači podle něj dominují „zejména lékaři v první linii, kteří přicházejí každodenně s pacienty do přímého styku a posuzují situaci v celé její komplexitě, včetně souvislostí psychologických, rodinných a společenských. … Naopak alarmisté se mnohem častěji rekrutují z teoretiků, laboratorních pracovníků, virologů a epidemiologů, kteří jsou mnohdy jedinečnými odborníky na to či ono včetně koronaviru, skutečného pacienta však většinou nikdy neviděli, respektive neléčili“. 

Rozhodující zbraň nejsou protilátky, ale celek imunity

Uvedené postřehy by neměly bez odezvy zapadnout v bezedných stokách mediálního provozu. Skrývají totiž otázku, od níž vede cesta k nejpevnější a nejnadějnější jistotě, jakou v době koronavirové máme: Jak je možné, že nejmenší obavy z koronavirové nákazy mají ti odborníci, kteří jsou v dennodenním styku s pacienty, a je tedy u nich také vyšší pravděpodobnost, že do jejich ordinace zavítá infikovaný jedinec a že se sami mohou nakazit? 

Právě oni, nemocniční lékaři, praktici a ambulantní specialisté, mají nejblíže k zásadní lékařské zkušenosti, že léčiva sice léčí, ale to, co lidi uzdravuje, nejsou ona, ale organismus sám, respektive jeho imunita, schopnost sebeobnovy a neustálé spění k homeostáze, dynamické rovnováze veškerých fyziologických pochodů. Setkávají se však také s tím, že v moderní populaci přibývá imunitních poruch a klesá výkonnost imunitního systému.

Proto přibývá lékařů, kteří se cílevědomě snaží výše zmíněné sloupy zdravého organismu svých pacientských oveček posilovat a udržovat na takové úrovni, aby organismus dokázal čelit veškerým chorobám. Avšak ve vztahu nejen ke koronaviru, ale všem virovým a bakteriálním nákazám platí, že nejúčinnější bariérou vůči nim je imunita ve svém celku a její posilování životosprávou. Onen celek totiž zahrnuje nejen neustále skloňované protilátky, tedy obranyschopnost proti jednomu patogenu, získanou proděláním nákazy či vakcinací, ale především vrozenou, převážně buněčnou složku, která útočí na veškeré patogeny a jejíž řádné fungování má vliv i na tvorbu protilátek.     

Covidový paradox – epidemie jako šance na posílení zdraví

Z pohledu zmíněných lékařských zkušeností je zjevné, že covid-19, který sám o sobě není nic, co bychom si přáli, netřeba vnímat jen jako čiré zlo. Jestliže nejúčinnější obranou proti němu bude vždy naše přirozená obranyschopnost, a to i když bude k dispozici vakcína, od začátku představoval a pořád představuje šancí měnit přístup většiny populace k vlastnímu zdraví.  

To především znamená, že v pomyslném, poněkud kakofonickém zpěvu odborných vyjádření k covid-19 výrazně chybí stabilizující refrén v podobě uvážlivého poučení o vlivu makroživin, vitaminů, pohybu, spánku a regenerace na zdraví, a tím pádem míru odolnosti vůči nákaze. O následcích absence onoho stabilizujícího refrénu vypovídají zkušenosti právě těch lékařů, kteří o onu změnu u svých pacientů usilují, covid necovid.   

„V průběhu covidové epidemie k lidem permanentně proudí informace typu ,noste roušky, používejte dezinfekci, dodržujte dvoumetrovou vzdálenost´. Ale že je ještě důležitější, aby zároveň konzumovali vyváženou stravu s dostatkem vitaminů a minerálů, v souvislosti s epidemií takřka nezaznívá,“ říká MUDr. Eva Klimešová, ambulantní specialistka z Třeboně a dodává: „Lidem primárně chybí informovanost o výživě. Přitom životospráva přece není nějaká třešnička na životním dortu, ale soubor zásad a pravidel na zachování života, upevňování zdraví a předcházení nemocem. Také proto jí byla věnovaná pozornost už v hluboké minulosti, např. v díle Katechismus o zdraví pro obecný lid a školní mládež z roku 1795.“                     

Dr. Klimešová krom klasické léčby v oborech interny a revmatologie vypracovává pacientům individuálně léčebný plán, jehož součásti tvoří výživový, rehabilitační a vitaminový režim. Pokud jde o posledně zmíněný, říká: „V rámci prevence před nákazou koronavirem hrají důležitou roli vitaminy C a D. Céčko je pro organismus nenahraditelné, mj. zajišťuje normální funkce imunitního, nervového a kardiovaskulárního systému. U vitaminu D výzkumy potvrdily, že na něm naše imunita stojí, neboť krom jiného podporuje aktivaci imunitních procesů v těle a tím lepší zvládání infekcí. Výzkum v Austrálii navíc ukázal, že lidé s jeho nízkou hladinou jsou náchylnější k vážnému průběhu onemocnění dýchacích cest. Bohužel 70 % obyvatelstva ČR trpí nedostatkem déčka.“

Třeboňská lékařka nepozoruje, že by se zájem o správnou životosprávu, vitaminózní terapii a pohybovou aktivitu v průběhu epidemie covid-19 nějak výrazně zvýšil a podobnou zkušenost mají i jiní lékaři. „Hrozba nákazy u části pacientů zabrala, ale pouze na úrovni, že si něco koupí, například nějaké ty vitaminy,“ říká praktický lékař ze Sokolova MUDr. Zdeněk Vlasák. A jak dle něj pacienti reagují na poučení, že nejlepší obranou proti covidu je jejich vlastní imunita, podporovaná adekvátní životosprávou? „Zhruba 30–40 % se aspoň nějak snaží, na zbylých 60 % nepůsobí kromě Ordinace v růžové zahradě nic,“ konstatuje lakonicky západočeský praktik.      

Dvě jistoty tu jsou

Že životosprávná tematika zůstává na vedlejší koleji, potvrzuje i ambulantní specialista z Mladé Boleslavi MUDr. Jan Štěpán: „V první fázi, na začátku, byl zájem o rady na podporu imunitního systému poměrně velký. Postupně však opadl. Stále je však část pacientů, které strach z této nemoci nutí více dodržovat hygienická opatření, nicméně není jich mnoho. Patrně to souvisí se zlehčováním celé situace v řadě médií a dále i s tím, že si informace, které prezentuje odborná veřejnost, často značně odporují.“

Podle dr. Štěpána „je to jako s každým problémem, jemuž je populace vystavena. Malá část se staví k situaci vyloženě odpovědně, často až příliš, zde hraje velkou roli strach z neznámého a strach o sebe a své blízké. Většina dodržuje doporučená opatření více či méně a menší část vše zlehčuje a nejraději by nic neřešila. To se však týká i jiných zdravotních situací, nejen té současné, koronavirové“.

Sečteno podtrženo, na strunu imunity, jediné jistoty, již dnes ohledně covid-19 máme, zdravotnický systém nezabrnkal a ani lidé, jak vidno, ji svým přístupem k vlastnímu zdraví zatím příliš nevystužují. Budiž tedy alespoň pro všechny povzbuzením, že virus slábne. Je to sice teprve druhá jistota v moři koronavirových nejistot, ale obě dohromady mají velkou potenciální sílu s ohledem na nejbližší i vzdálenější budoucnost. Především ta první.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna