Letošní rok s koronavirem ukázal, co všechno nám poskytuje a usnadňuje online sféra. Především touhle pupeční šňůrou proudila jak informační výživa, která dospělé spojuje s prací, tak mládež se školou. Bez home officů a nepřerušené školní výuky by škody napáchané virem na společnosti i mentální pohodě většiny z nás byly mnohem větší. Ovšem funkcí pupečníku je také odvod odpadních látek.

Trochu jiný advent

Zahnání rodičů a dětí do izolace ve stěnách domovů objem s online sférou spojených nečistot zvětšilo, což se dle odborníků projevilo růstem rizika vzniku digitální závislosti. „Ještě sice neznáme data z celé republiky za kompletní rok ‚s covidem‘, avšak alespoň u nás v poradně evidujeme třicetiprocentní nárůst klientů kvůli pobytu v online prostředí oproti minulému roku,“ uvedl na konci listopadu Jiří Koreš z poradny pro nelátkové závislosti Prevent.

Pro každý odpad platí, že jej lze nějak usměrnit, zefektivnit jeho odvádění a nakonec i neutralizovat. Něco takového se neobejde bez chladného rozumu a námahy jdoucích za hranice běžných a navyklých postupů a řešení. Mají-li rodiče nakoupenou nějakou tu elektroniku pro děti pod stromeček, vybízí koronavirus a ke konci spějící advent k jinému než každoročnímu rozjímání, že skromné Vánoce jsou taky Vánoce, přičemž za ty letošní jsme utratili víc než za loňské, a k neméně tradičnímu páchání dobra na způsob „děcka dostanou, co si řekly, tak co by ještě chtěly“.

„Děti sice znají svá přání a touhy, nejsou si však vědomy svých základních potřeb,“ píše rodinný terapeut Jesper Juul. Dnes již nežijící dánský odborník a autor mnoha publikací o moderní výchově nezdůrazňuje onen rozpor proto, že by si ho rodiče nevšimli, ale proto, aby si lépe ujasnili, jak ho efektivně překlenout.        

Kluk mezi pařanem a kreativcem

Když nablýskanou a datově našlapanou elektroniku najde pod stromečkem chlapec, je v ní sice neviditelná, ale čertovsky důležitá zdířka s ikonkou „otec“. Po zapojení skrze ni proudí výměnný tok informací, z nichž první je jasně čitelná: „Dík, táto, s touhle mašinou nebudu mezi kámoši za lúzra.“

Takový vzkaz neradno bagatelizovat, neboť je sice pro kluka prospěšné, když jej otec vede ke skromnosti, ale ta má vždy, nejen dnes, svou spodní hranici a pocit sociálního vyloučení není nic příjemného. Chce-li někdo důkaz, nechť si zkusí představit, na co dnes dítě z nedobře situované rodiny pomyslí, dostane-li se k nějakým penězům. Ovoce a zelenina kvůli chybějícím vitaminům nebo stravenky do školní jídelny to nebudou, zato pořádný chytrý telefon bude zaručeně jedním z favoritů.

Další informaci nejeden otec v oné pomyslné zdířce nehledá, neb koupí techniky považuje svoji úlohu za vyřízenou. Jenže tahle je ještě důležitější než první. Její jádro tvoří vzkaz: „Jsem soutěživý, táto, chci se prosadit a vyniknout.“ Nezareagovat na tuto přirozenou potřebu znamená, že se syn vydá za úspěchem nejsnazší cestou, jíž je v současné době elektronické „paření“.

Hry sjíždějí až na řídké výjimky všichni kluci, ale jen někteří skončí jako pařani-závisláci, s náběhem nahradit v dospělosti vztah k ženě sledováním porna, úsilí vypracovat se střídáním mizerných zaměstnání a rodiny partou stejně vyladěných „frajerů“. Těm ostatním ukáže cestu jejich nadání, jež kolikrát rozvinou i bez jakéhokoli přičinění rodičů. Avšak právě škála synových talentů je dnes polem, na němž mají často co do obsahu své rodinné role tápající otcové šanci vyorat ty nejhlubší výchovné brázdy.

Jak tedy může táta na klukovu soutěživost zareagovat? Nejlépe zájmem a vše ostatní se při určité míře citlivosti přidá. A můžou klidně začít společným pařením. Společně strávené chvíle začnou postupně přirozeně informačně bobtnat – budou v nich diskuse o zkušenostech a vychytávkách, nejprve z her, posléze z oblastí, kde to klukovi jde a kde je kreativní, protože rozvoj žádného nadání od jazyků přes historii po 3D modelování se bez počítače neobejde.

Přes synovy sklony a talenty se dostanou k předávání životních zkušeností, kde otec při líčení svých úspěchů nezapomene zmínit, kolika a jakými prohrami byla dlážděna jeho cesta k nim. Podle Jespera Juula se zde táta dostává do role sparingpartnera, jehož úkolem „je klást maximální odpor a způsobit protivníkovi minimální škodu“. To dle tohoto experta znamená, že když na nějaký synův plán či přání řekne rázné „ne“, vždy musí uvést jasné a doložitelné argumenty. Byť tak vcelku syna jednoznačně vede, nevyvolává v něm pocit manipulace a podcenění, ale rovnocennosti.

Děvče mezi panenkou Barbie a reálným životem

Ony negativní pocity má samozřejmě nejedno dítě. Nejčastěji bývají doma tam, kde rodiče sice vychovávají, ale pokrývají svým snažením takřka každé potomkovo hnutí. Příkladem jsou tzv. helikoptéroví rodiče, kteří podle Juula „na své děti permanentně a nemilosrdně dozírají a neustále kontrolují i jejich okolí včetně vztahů k jiným lidem“. Jinou variantou je brát dítě jako projekt, kdy vyloženě sténá pod tlakem jasných rodičovských představ, jaké by mělo mít vzdělání, život a budoucnost, aniž se kdokoli z rodičů zamyslí, zda je jeho talentové a osobnostní vyladění s oněmi představami kompatibilní.   

Tohle samozřejmě platí jak pro syny, tak pro dcery. Avšak vrátíme-li se k Vánocům a online sféře, podstromečková elektronika pro děvče má jedno dominantní specifikum – Instagram. Najít dnes teenagerku, na kterou existence a tlaky téhle sociální sítě nemají žádný dopad, vyžaduje schopnosti Hercula Poirota.

Že se chce dívka, u níž příroda začala pracovat na ženských tvarech, líbit a obstát vším, co a jak dělá a prožívá, nejen mezi vrstevnicemi, je touha stejně přirozená jako klukovské soutěžení. Ani promítání vlastního já do ideálů ztělesněných v popkultuře nebo prezentovaných na sociálních sítích není něco, co by bylo až tak proti přírodě.

Co však proti ní natvrdo jde, je instagramové přiživování těchto osobnostních rysů do té míry, že výsledkem holčičkovské honby za dokonalou figurou, originalitou a autenticitou je její stádní stejnost s ostatními kontaminovanými holčičkami a nevyvratitelné přesvědčení, že tohle beze zbytku a fatálně definuje její život. Prožívá-li to obzvlášť intenzivně, vystrkují na ni růžky mentální anorexie a bulimie.

Zde pak musí zasáhnout především matka a udělat vše, aby vyvedla dceru z bludu, že kvalita života je dána počtem lajků. Z pochopitelných důvodů nemá smysl dceři její síťové snažení vymlouvat nebo dokonce zakazovat. Ale protože před dnešními teenagerkami se rozprostírá neméně bohaté seberealizační pole možností jako před jejich klukovskými vrstevníky, může začít i matka ze stejného startovního bodu jako otec se synem a podobně jít i dál – jen za pomoci ženských sfér a komunikačních prostředků a signálů.      

Tak hodně zdaru, milí rodičové, při letošním vánočním obdarovávání. Ono kdo ví, jak to s tím koronavirem příští rok bude.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna