Se zdravotnictvím to bude vždycky na hraně. Zázračné řešení není
11. 6. 2013 | Z médií
Hospodářské noviny přinesly rozhovor Michaely Mužíkové s konzultantem v oblasti financování zdravotní péče v mezinárodních projektech Evropské unie a Světové banky Jiřím Němcem.
Jak zaplatit nejmodernější léčbu a zároveň neutratit všechny peníze jen za zdravotnictví, řeší státy všude na světě. „Zázračné reformy, které by dostaly systém z napětí, však neexistují,“ říká jeden z předních tuzemských expertů na financování zdravotnictví Jiří Němec. „Je to o každodenním odolávání tlakům. Ve zdravotnictví se chce čím dál více lidí dobře živit a to žene ceny péče nahoru,“ vysvětluje Němec, který byl v 90. letech prvním ředitelem Všeobecné zdravotní pojišťovny a dnes pracuje jako konzultant pro Světovou banku nebo Evropskou unii.
* HN: Nynější vláda slibovala, že zdravotním pojišťovnám dá větší pravomoci a také odpovědnost. Namísto toho se připravuje v pořadí už třetí záchrana VZP. Tentokrát odkup jejích dluhů na pojistném. Je to řešení?
Je to bezbolestné řešení, které je nějakým způsobem obhajitelné před veřejností, protože stát už dlouho platby nezvyšoval, a to ani navzdory krizi, kdy příjmy prostě logicky klesají.
* HN: A měl by je zvyšovat? Není tady riziko, že zdravotnictví je tak trochu trychtýř, kterým proteče všechno, co se do něj nalije?
Historicky to tak bylo myšleno. Stát sice nemůže ovlivnit výběr pojistného, ale může systém utlumovat nebo stimulovat pomocí platby za státní pojištěnce. Tedy v krizi přisypat, v době růstu třeba zase ubrat. Kromě toho se však samozřejmě také musí pracovat na nějakém trvalém vylaďování.
* HN: O změnách mluví všichni ministři zdravotnictví a také ten nynější, Leoš Heger, jich celou řadu předložil. Většina z nich se však nějak zadrhla.
Vím to, sám jsem pro ministerstvo dělal nějaké modelace a propočty, když se připravovala redukce nemocnic. Jenže v regionech to vyvolalo takové protesty, že se od toho jako obvykle nakonec upustilo. Na zdravotnictví chce stále hodně lidí vydělávat. A vidět to je i na rušení lůžek. Těch je sice méně, jenže třeba nemocniční oddělení, z nichž vychází počet lidí, neubývají.
* HN: Vaše zkušenosti nevychází jen z Česka – řadu let se pohybujete ve světě. Našla některá země recept na to, jak zaplatit zdravotnictví? Je cestou třeba často zmiňovaný nadstandard?
To je spíš okrajová záležitost. Lidé v Česku platí už dnes 20,5 procenta z průměrné mzdy, což je třeba oproti Německu s 16,5 procenta docela dost. Jediným, co zbývá, je tlak na ceny zdravotní péče. A ty u nás v posledních letech dost poskočily.
* HN: Narážíte na zvyšování platů lékařů?
Spíše na to, kolik se platí nemocnicím a ordinacím za jednotlivé zákroky. Protože to, že teď nejsou peníze, vychází z toho, že pojišťovny mají platit více, než mohou. A to vzniklo tak, že předchozí ministři zdravotnictví nastavovali v letech ekonomické konjunktury svými vyhláškami platby příliš vysoko. Zdravotnictví je ale velká loď, která si pluje svým tempem, a z roku na rok její směr nezměníte. Drobné deficity se tak kumulují a nakonec to dojde do situace, v níž jsme teď.
* HN: Mají se tedy snižovat platby ordinacím a nemocnicím? Řada z nich už dnes tvrdí, že nemají peníze na provoz.
Jenže například u ambulantních specialistů je to tak, že řada jich je navíc. Jsou na to čísla, každý to ví, ale přesto pořád přibývají další.
* HN: Není to chyba pojišťoven, které rozhodují o smlouvách?
Svalovat všechno na pojišťovny je populární. Říká se: Ať mají jejich šéfové majetkovou a trestní odpovědnost, ať za svá rozhodnutí ručí. Jenže ve skutečnosti je jejich vliv dost přeceňován. Stejně tak jako o cenách péče fakticky rozhoduje stát, tak také o smluvní politice rozhodují zákony. Pojišťovny nemohou libovolně rozhodovat.
* HN: A nemělo by se právě tohle změnit? Léta slýcháme o tom, že pojišťovny fungují politicky, nejsou v nich odborníci, že je potřeba posílit jejich nezávislost.
Každý nezávislý odborník bude nakonec zase na někom závislý. Navíc zdravotnictví je podle mě vysoce politická otázka. Rozhodování o tom, kdo se bude léčit čím, jak a za kolik, musí definovat politici. A ten rozpor, jak zaplatit nejmodernější léčbu a zároveň neutrácet jen za zdravotnictví, se řeší všude na světě. Za tu dobu, co pracuji jako konzultant, jsem se s ním nesetkal snad jen v Číně, kde dlouhodobě vybírali na pojištění hodně peněz a přitom hradili jen velmi málo péče. I tam se to ale už teď mění. To, že bude zdravotnictví s penězi na hraně, se mi tak vlastně jeví jako norma.
* HN: Není to ale trochu riziko, když si vezmete třeba stárnutí populace? Právě o něm se pořád mluví v souvislosti s náklady na péči jako o hrozbě.
Myslím, že to je další z přeceňovaných mýtů. Když se podíváte na statistiky, v nákladech na zdravotnictví se projevuje jen velmi marginálně. Všeobecně totiž platí, že člověk spotřebovává nejvíce péče v posledních pěti letech života, a ať je nám, kolik chce, každý umřeme jen jednou. Navíc se prodlužuje věk odchodu do důchodu.
* HN: Pokud se naplní předpovědi z průzkumů, za rok převezmou vládu sociální demokraté. Čekáte, že to bude mít na zdravotnictví nějaký zásadní vliv?
Myslím, že nebude. Říkají, že chtějí navyšovat platby za státní pojištěnce, ale to je vlastně totéž, o co se teď snaží nynější vláda – kompenzovat ztráty, které se nakumulovaly. Navíc každá vláda bude vždycky nakonec řešit totéž: tlaky nemocnic a ordinací, odkud trvale zaznívá, že jsou podfinancovaní, což není pravda. Ono to ale také dost souvisí s mediální debatou.
* HN: Lidé u nás čekají na operace nebo třeba na léky na vážná onemocnění typu roztroušená skleróza. To, že se o těchto problémech píše, je přece pochopitelné…
Jde o to, že je stále slyšet jen jedna strana, která má své zájmy. O tom, v jaké situaci jsou pojišťovny nebo stát, se už mluví méně. Jejich role je přitom dost důležitá. Nebýt veřejné kontroly, vyletí nám ceny tak nahoru jako třeba v USA, kde se platí tolik, kolik si řekne výrobce nebo poskytovatel. Pro pacienty to přitom žádný přínos nemá.
JIŘÍ NĚMEC Na začátku devadesátých let se Jiří Němec podílel na přípravě veřejného zdravotního pojištění v České republice a v letech 1992 až 1998 byl prvním ředitelem Všeobecné zdravotní pojišťovny. Poté pracoval v oblasti vývoje informačních systémů pro komerční pojištění a od roku 2004 působí jako konzultant v oblasti financování zdravotní péče v mezinárodních projektech Evropské unie a Světové banky.
Zdroj: Hospodářské noviny