Senioři si rozčilující texty masochisticky přeposílají

Zkoušení, co seniorova hlava vydrží, má u nás jednu velmi hezkou tradici v podobě permanentního strašení, že nebude na důchody. Ovšem trvá-li něco dlouhou dobu, dochází k adaptaci, takže nejspíš proto, aby si snad staří lidé nezvykli a jen tak se neuklidnili, jsou čas od času atakováni dalšími a dalšími strašáky.

Jeden takový přímo vzorový textový bubák na ně nedávno jako obvykle vybafl z internetu. Uvádí údajný program jedné z našich politických stran, obsahující například následující perly:

Starším lidem nad 70 let doporučit nechat ve svém bytě bydlet mladé lidi a odejít dobrovolně do domova důchodců.

Starším lidem nad 70 let odebrat řidičské průkazy pro lepší bezpečnost na silnici.

Starším lidem nad 70 let odebrat volební právo pro neschopnost správné volby. 

Starším lidem nad 70 let poskytovat jen základní zdravotní péči, aby zdravotnictví nebylo tolik zatížené. 

Pro odlehčení nutno dodat, že některé internetové „kousky“ jsou docela zábavné. Jeden takový nejprve zdůrazňuje, že na učilišti ve Vsetíně letos na obor zedník nepřijali jediného učně, poté projíždí pár témat diplomek humanitních oborů – například Současný život „superžen“ po zániku primární rodiny či Souvislost mezi osobností majitele a behaviorálním profilem jeho kočky nebo Legitimizace veganství v přátelském vztahu (všechna z FHS UK) – načež vše uzavírá sugestivní otázkou „Kdo bude v ČR vlastně pracovat?“ Přitom autor článku to skoro jistě nemyslí zle, motivaci, jež ho přivedla ke klávesnici, lze pochopit, bohužel nejednoho seniora i rozbor tohoto typu vyděsí.

Samozřejmě špičkovou kombinaci soustavného útočení a přepadů bez varování představuje koronavirus. Příspěvky, kterak si cestující v MHD hlasitě před spolucestujícími seniory ulevují, že zatímco ve virem zasažené ekonomice lidé přicházejí o práci, děti o školu a živnostníci o příjmy, důchodcům jde důchod, válejí se doma a zírají na televizi, ještě nejsou to nejhorší. Do top kategorie se však řadí zfalšovaný příspěvek české větve středoškolského hnutí Fridays for Future s požadavkem, aby se „prarodiče stali ve jménu společné matky, tedy planety Země, oběťmi spravedlivé koronavirové epidemie“.       

Oproti takovémuto kalibru je diskuse rozvířená okolo rouškovného, vládního nápadu vyplatit starodůchodcům jednorázovou sumu pět tisíc korun, už jen docela laškovná záležitost. Nic však nemění na skutečnosti, že veškerý výše zmíněný internetový obsah si senioři poněkud masochisticky vzájemně přeposílají. Frekvence mailového svištění výrazně stoupá vždy po skončení televizního zpravodajství, jež svou informační neúplností a bezkontextuálností prezentovaných statistik útočí na pozici suverénního vítěze sice nikým nevyhlášené, leč dennodenně provozované soutěže „Vystraš seniora“.

Ze seniora se postupně stává „odpojený vagón“   

Ještě jeden internetový příspěvek stojí za zmínku, nese titulek Svéprávní senioři, fake news a důchody. Píše se v něm, že dnešní důchodci vyrostli na jazzu a rocku, poslouchali Hlas Ameriky a Svobodku, četli samizdat, pro normalizační TV seriály měli jen posměšný úšklebek, chodili na čundry a zvykli si adaptovat se na měnící se životní podmínky. Díky tomu údajně hravě rozeznávají pravdu od lži a jen tak je něco nerozhodí. Důkazem uvedených tvrzení budiž prý právě fakt, že ovládají počítač a na netu jsou jako doma. S posledním tvrzením lze dozajista souhlasit, ale co ta ostatní?     

Nejde o věcnou polemiku, jestli se dnešním seniorům líbil či nelíbil major Zeman nebo Žena za pultem. Jde o něco jiného, na co autorka Svéprávných seniorů trošku zapomněla. Odchází-li člověk do starobního důchodu, je úleva od pracovní zátěže a s ní spojených běžných starostí jen jednou stranou mince. Tou druhou je skutečnost, že se zároveň odpojuje od jednoho z nejvydatnějších zdrojů své identity a integrity. Dennodenní pobyt v práci přináší člověku především páteř rovnající pocit hrdosti na vše, co umí a co pro sebe i druhé odvádí. Navíc přináší permanentní styk s velkým počtem lidí, jejichž reakce a osobnostní profil mu filtrují společenské dění se všemi jeho zvraty a trendy a udržují jeho psychiku svěží a otevřenou změnám.

Starobní důchod znamená odpojení od těchto mohutných zdrojů a je otázka, čím je nahradit. Někdo pracuje, co nejdéle může, jiný se vrhá na koníčky či vnoučata. Není však málo těch, kdo se uzavřou do své sociální bubliny, jež se leckdy smrskne na stěny bytu a cestování mezi postelí, lednicí a televizí. Čím větší je odpojení od reálného života, tím větší je seniorova nejistota plynoucí z faktu, že přestává rozumět světu a jeho měnícím se pravidlům, a tím větší jsou také jeho obavy dané skutečností, že už to není jeho výkon, ale společnost a jí nastavená pravidla, na čem je existenčně závislý. Navíc přirozeně slábnou jeho kognitivní schopnosti. Pak ovšem není divu, že se senior leká každého reálného i smyšleného záchvěvu, který ohrožuje jeho ochabující existenciální i existenční jistoty.

A je zde ještě jeden vyschlý zdroj, jejž tak skvěle vykresluje Babička Boženy Němcové – moudrost stáří. Pravda, i klasiččina románová stařenka občas zažehrá na světské novoty, ale její svět se přece jen ještě otáčel víceméně v kruzích. Tvrdým životem nabyté zkušenosti typu, jak zvládat neúrodu, jak i v podmínkách maximální skromnosti spokojeně žít či co dělat za vojny s Turkem, měly proto svou přesgenerační platnost a byly zdrojem zdravého sebevědomí tehdejších seniorů. Dnešní seniorát ve světě, kde nejenže se jedna generace oháněla v práci logaritmickým pravítkem a ta následující stolním počítačem, ale kde se během života jedné generace prudce mění i vztahový půdorys manželství a rodičovství i mezilidských vztahů obecně, nemá dětem, natož vnukům moc co sdělit. Samozřejmě platí, že čest výjimkám.          

Vysvětlovat a stále dokola opakovat

Jediný, kdo může jakž takž účinně likvidovat miny kladené dnes internetem, televizí etc. do seniorova mentálního terénu, jsme my, jejich nejbližší, děti a vnoučata. Je na místě říci si rovnou, že tahle rachota často vyžaduje nadlidskou trpělivost.

Každý, kdo má v rodině ne už zrovna v duševních kramflecích pevné seniory, si ověřuje krutý fakt, že ve stáří mohutně zesilují povahové rysy a přebíjejí vše, co je v mládí a středním věku tlumilo – vzdělání, zkušenosti, dokonce i hrozby. Takže třeba tatínek, který byl v mladších letech jen trošku spořivější, se doslova před očima mění v paličatého sysla, jenž z popelnic vytahuje staré hadry, ač má statisícové úspory, a jehož před cestou za výhodnými nákupy na prodejní akci šmejdů nezastaví ani atomový výbuch těsně před autobusem.   

Jak tedy můžeme takového seniora zklidňovat a kudy se lze při téhle pyrotechnické práci ubírat? Časté navštěvování je výborná věc, ovšem je-li víc než vyčerpávajícím dohadováním, že staroušek zase pořádně nebral léky a nedbá našich dobrých rad, aby se soustavně nepřejídal. Dokážeme-li od hašteření, jemuž se samozřejmě občas nevyhneme, přepínat na klidná posezení, děláme pro svého seniora víc, než si myslíme. Vzpomínání na jeho úspěchy, na hezké zážitky a chvíle z minulosti, brouzdání rodinnou historií, to vše představuje mentální podněty, jejichž přínos je nesporný.

Rozhodně se vyplatí podněcovat starého člověka ke čtení, nechť mastí karty, hraje scrabble, luští křížovky či sudoku, fantazii se meze nekladou. A samozřejmě pohyb – vyhnat ho občas na vzduch, podnikat s ním rodinné výlety po památkách, vše zmíněné udělá pro seniorovo mentální zdraví víc než všechny prášky proti diabetu, vysokému tlaku, cholesterolu, Alzheimerovi atd. dohromady. O tom, že jde o docela účinnou obranu před zhoubným vlivem celodenního civění na televizi ani nemluvě.

A když přijde řeč na ony zlořečené internetové miny? Platí zde vysvětlovat, argumentovat, opakovat. A když má člověk pocit, že totéž opakuje posté? Tak klidně po stoprvé – vyrovnaná mluva a zájem vnášejí do seniorovy duše dnes tak vzácný a tolik potřebný klid účinněji než věcná podstata toho, co mu vysvětlujeme. A proč i po stodruhé? Nikdo z nás neví, jaké gerontotanečky začne vytáčet ve věku 70 plus.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna