Antikoncepční pilulka slaví 60 let – co s ní slavíme my?
30. 9. 2020 | Blog VZP
Antibabypille, dnes běžně přítomná v kabelce většiny sexuálně aktivních žen, platí za roznětku a symbol sexuální revoluce 60. let. Je však součástí mnohem širší a stále probíhající revoluce, která je jako každý správný převrat těhotná skrytou kontrarevolucí.
Dokonale onu zauzleninu vystihl sociolog Ivo Možný: „Čtyřicet let jsem tlačil na pilu za osvobození ženy, ale problém je, že osvobození ženy osvobodilo spíše muže.“ Podle něj v tomto procesu roli poslední rány sehrála právě antikoncepční pilulka, která je „důsažnější vynález než kolo, homo sapiens jako první a jediný živočišný druh má svou reprodukci technicky ve svých rukou“.
Jak a kde se zrodila ženská rovnoprávnost
V květnu 1960, kdy americká firma Searle dostala povolení prodávat svůj výrobek Enovid – mimochodem v Československu se antikoncepční pilulka vlastní výroby objevila jen o pět let později –, chyběly jen tři roky do vydání slavné knihy americké feministky Betty Friedanové Feminine mystique. Každý, kdo si ji přečte, sezná, že tím, co ženy osvobodilo, byla ta nejobyčejnější věc na světě – práce a proměny v její povaze.
Poválečný hospodářský boom se totiž neobešel bez pracovního zapojení žen a ukázalo se, že aby všechno v ekonomice klapalo, je nutné, aby něžné pohlaví co nejvíce studovalo a obsazovalo také vyšší a intelektuálně náročnější pozice, jichž začalo přibývat natolik, že dnes převažují. Ženy z volání ve vzduchu visící historické šance poněkud znervózněly, neboť tradice jim do hlav vtloukala něco jiného a jejich muži jim to plně potvrzovali. Až na výjimky tlačili, aby se drahé polovice hezky držely u plotny a hledaly celoživotní náplň v piglování domácnosti a tancování kolem dětí. Nechápali totiž, co na tak pěkné seberealizaci tu zatracenou Friedanovou, a „kvůli jejím šíleným názorům taky tu moji“ neuspokojuje.
Rozhořela se dlouhotrvající názorová a institucionální „občanská válka“, v níž se semlelo kdeco – např. právo na potrat a na užívání antikoncepce nebo ženský intelekt a jeho hranice. Vždyť „kultura jest v jádře výtvor mužův … ženy skoro veskrze se spoléhají pouze na instinkt a nápady, tj. jsou zvyklé myslet bez práce, přicházet k hotovému rezultátu samy sebou“, píše ještě v roce 1937 sociolog Emanuel Chalupný.
Byl by omyl domnívat se, že američtí muži byli oproti němu nějak výrazně pokročilejší. To, co reprezentuje Chalupný u nás, v USA dle Friedanové udržoval svými učenými vývody Sigmund Freud, náš slavný moravský rodák. Na druhé straně rozklady některých feministek, kterak se ženy osvobodily výhradně silou svého ducha a bojovnosti, jako by dávaly českému vzdělanci i Freudovi tak trošku za pravdu.
Prosadila se však ekonomická nutnost, která i nejzatvrzelejším tradicionalistům otloukla o hlavu skutečnost, že žena může být sice od přírody fyzicky slabší, avšak nikoli hloupější než muž. Konec všichni prožíváme – žena dnes má stejné životní šance vzdělanostní, ekonomické i společenské. A je-li navíc, jak píše prof. Možný, „v jejích rukou prostředek, a tedy i rozhodnutí omezující počet dětí, je poprvé v historii skutečně nezávislá, samostatná, rovnoprávná“. Pak je ovšem na místě udělat si malou inventuru, zda jí to krom opojné svobody nepřináší ještě něco.
Sex se odpoutal od všeho závazného
Co se svobody týče, mohou dnešním ženám jejich babičky a prababičky jen závidět. Ty se totiž musely co nejrychleji hrnout do manželského chomoutu, k čemuž je vedly ryze pragmatické důvody – odpoutat se od rodičů, získat samostatné bydlení a jakýs takýs životní standard bez mužského nešlo. To hlavní v životě bylo vše hmotné udržet a rozmnožit, proto každý najdeme v minulosti vlastní rodiny svazky, v nichž se partneři bytostně nesnášeli, a přesto spolu byli dál, protože rozchod by pro ně znamenal katastrofu v rozsahu od ztráty bydlení až po fyzické strádání, tedy něco mnohem horšího, než je zbabrané soužití.
Dnes je však žena opravdovou paní svého osudu i těla, muž pro ni není holá nutnost ani kvůli ekonomickému zabezpečení, natož na práci v domácnosti, a s dnešními reprodukčními technikami za zády ho dokonce nepotřebuje ani k početí. Jenže ďábel se skrývá v detailu, takže muži a ženy se samozřejmě pořád vzájemně potřebují, ovšem, jak zdůrazňuje sociolog Tomáš Katrňák, v oblastech, které po oné redukci „zbyly“, tedy především „citově, vztahově, intimně, což je ovšem pouto nejkřehčí“. Hlavním dnešním partnerským tmelem už není budování a udržování hmotného zázemí, ale láska, vztah samotný, což je obrovsky těžké, neboť „lásku rozežere čas, únava, stárnutí, vnější lákavé podněty, které na majetek nijak nepůsobí“.
V čem je to kupříkladu těžké? Jakmile se sex odpoutal od všeho závazného, jako je rodina a majetek, změnil se v rekreační záležitost, v zábavu. Jenže to není žádná sranda, protože odpoutaný sex se tak v našem vědomí i podvědomí automaticky a bez velkého přemýšlení změnil v důležitou součást naší moderní identity.
„Naše sexualita se socializovala … stala se tudíž jakýmsi ,osobním majetkem´, kterým definujeme a redefinujeme celý život. Je vyjádřením toho, kdo jsme, ne pouze něčím, co děláme. … Věříme, že pohlavní rozkoš je tu pro nás – a stala se pilířem našeho nového pojetí intimity,“ píše známá americká párová terapeutka Esther Perelová, která se proměnám lásky, sexu a partnerství věnuje už nějakých třicet let.
A je-li něco součástí naší svobody, na niž jsme tak hrdí, musíme to náležitě vyjádřit také v našem životním způsobu a projevu. Vzniká tak přirozený tlak „mít kvalitní sex“. Ten mohutně přifukuje s médii propojený průmysl zábavy, jenž onen tlak spolehlivě „vyčenichal“ a prostředky od TV show až po sexshopy na něm parazituje. Výsledkem bývají na jedné straně sněné i realizované tužby po orgiích antických rozměrů.
Ovšem na straně druhé vidíme pubescentky pološílené, že jejich fysis nevykazuje magazínové parametry, a „pořizující“ si proto anorexii či bulimii, mladíky frustrované, že dívka, s níž se hodlají zbavit zahanbujícího panictví, nevypadá jako ta samice z porna, jímž se v rámci příprav ve vydatných dávkách inspirovali, či nejednoho muže a ženu v plné životní síle nemohoucí zakopnout o slušného partnera.
Osvobození ženy opravdu osvobodilo muže
To poslední slovo je veledůležité. Proč? Na sex se nakonec nějaký chlap sežene vždycky, neboť v posteli se dá z lecčeho slevit, třeba z šarmu, dobrých způsobů, ekonomické síly. Z čeho však dnešní samostatná, vzdělaná, a díky tomu přiměřeně sebevědomá žena přirozeně a leckdy zoufale slevit nechce, jsou nároky na stálého partnera pro založení rodiny. Nelze se do smrti jen bavit, biologické hodiny tikají, takže by se hodil mužský taktéž samostatný, jakž takž vzdělaný a schopný běhat v životě dlouhé tratě.
Jenže kde brát? Dnešní muž už se taky nemusí ženit, aby se mohl zařadit do společnosti, a navíc už ho ani netlačí povinnost se o ženu postarat, jako to bývalo dřív. Co tzv. musí, co ho v plně tržní společnosti opravdu tlačí, je imperativ „udělat kariéru a vydělat prachy“. I když to poslední zvládne, čímž se stává partnersky perspektivním, dnešní „společenské životní prostředí“ jej hněte v hravého individualistu, který se nerad podřizuje a nerad si odříká. Pravda, miluje výzvy, ovšem jen takové, které ho baví, jimiž se lze patřičně předvést a z nichž se lze kdykoli vyvléknout, aby mohl hledat jinou, stejně vzrušující. Rodina a dítě tohle zrovna nereprezentují.
Existují samozřejmě muži, kteří výzvu v podobě rodiny a dětí, což je „odložený užitek“ a investice na mnoho let, zodpovědně přijímají. Jde většinou o jedince, kteří pro ni mají více nadání než hraví individualisté, kteří se doslova přemnožili v médiích a zmíněném průmyslu zábavy, odkud nám „lajnují normy“. Potvrzuje se tak další postřeh prof. Možného, že „bez talentu se dnes ani neoženíte“. Takže vyjádřeno dnešním jazykem, je-li dnes sexuální trh jakž takž zásobený, trh sňatkový trpí značnou suplementární podvýživou.
Svoboda a manželství
A když už žena partnera najde a vdá se, aby založila rodinu, z níž, má-li důvod, může svobodně odejít? Její v minulých dekádách nabytá ekonomická a společenská volnost k předchozím partnerským tlakům, jak píše Perelová, přidala další: „A když už ženy mohly odejít, potřebovaly lepší důvod k tomu, aby zůstaly. Laťka kvality manželství se od té doby výrazně zvýšila.“
Jestliže je dnes dle některých expertů na jedné straně manželství mrtvé, nelze přehlédnout, že se na ně nikdy v historii nekladly takové nároky jako dnes. Více o tom opět Esther Perelová: „Pořád chceme vše, co měla poskytovat tradiční rodina – bezpečí, děti, majetek a váženost –, ale teď nádavkem ještě to, aby nás partner miloval, toužil po nás, zajímal se o nás. Měli bychom být nejlepšími přáteli, spolehlivými důvěrníky a ještě k tomu vášnivými milenci. … V tom malém kroužku snubního prstýnku jsou obsaženy značně protichůdné ideály. Chceme, aby nám vyvolený partner poskytoval stabilitu, bezpečí, předvídatelnost a spolehlivost – všechno ukotvující prožitky. A od téhož člověka očekáváme, že bude zdrojem úžasu, tajemství, dobrodružství a nebezpečí. … Milenci se dnes snaží dostat pod jednu střechu touhy, které vždy měly oddělená obydlí.“
Na něco takového aby měl jeden nadání Ježíše Krista plus nějakou univerzitu přes vztahy a titánské odhodlání na nich pracovat. Je evidentní skutečností, že příliš mnoho lidí na dnešní model manželství mentálně nemá a nechce nebo nedokáže s tím nic dělat.
Mnozí z nich se ke svému nemalému překvapení teprve při sezení u párového psychoterapeuta či manželského a rodinného poradce dozvídají, že „investovat se dá také do vztahu“, že by se kvůli jeho prosperitě měli lecčemu naučit. Jsou překvapeni, že jim odborník nedá instantní rady, jak spolu lépe žít, ale že jim „pouze“ pomůže nasvítit temné kouty jejich soužití a vrátit se ze slepé koleje na takovou, která někam vede a po níž se oni sami v zájmu ozdravení svých vztahů musí pracně vydat.
Svoboda a děti
Nakonec je třeba zmínit potomstvo, z něhož poválečný pokrok udělal převelice vzácnou komoditu, neboť se ho v našich luzích a hájích už dost dlouho rodí pod hranicí prosté reprodukce. Důvod je stále tentýž – svoboda zrodila tlaky, které minulé generace neznaly.
Jestliže je dnes na rozdíl od minulosti vše věcí volby – škola, profesionální orientace, zaměstnání i manželský partner, dítě, jak zdůrazňuje prof. Možný, „se nedá vzít zpět anebo vyměnit za jiné. … a platí to i pro otcovství, i když muž se snáze může ke svému rodičovství neznat“. Jde tedy o jediné skutečně osudové rozhodnutí, před nímž dnešní lidé stojí, a proto je tolik z nich odsouvá a proto je žena chce mít vyfutrované kvalitním partnerem. Třebaže to občas musí jít i bez něj, vždycky je to nouzovka. Že dítě potřebuje oba rodiče, se každá žena přesvědčuje tím, že, je-li sama, život ji donutí, aby potomkovi suplovala i roli muže. Ne každá je tak dobrá životní herečka.
Moderní emancipovaná žena navíc žije ve vzdělanostní společnosti. Jako správná profesionálka chce být tudíž také „perfektní matka“, aby nakonec zjistila, že dítě, obzvláště mimino, je něco, co perfektně zvládnout nelze. Děti už na rozdíl od svých rodových předchůdkyň nerodí proto, aby zajistila dědice, pracovní sílu do hospodářství a aby měla někoho, kdo se o ni na stáro postará. Ji i partnera dnes tlačí „jiná přirozenost“ – potomstvo musí především stvrdit jejich společenský status, takže je chtějí dostrkat co nejvýš na vzdělanostním žebříčku. Tuhle touhu lze jen těžko realizovat, má-li rodina kupu dětí, zde je optimum jedno, maximum dvě. Ostatně ono se jich ani víc do prostoru dva či tři plus jedna, v nichž dnes většina rodin žije, nevejde.
© Všeobecná zdravotní pojišťovna