Závěr roku má v našich zeměpisných šířkách jednoznačné dominanty – Ježíška, Silvestra a oba propojující debužírování. Když se povánoční kila navíc, zvýšené pálení žáhy a zadýchávání do schodů propojí s posilvestrovskou kocovinou, stává se, že podtrhnou průběžný celoroční součet prohřešků v životosprávě. Nejeden hříšník pak před svědky nebo jen tak pro sebe hrdinně vzkřikne: „Už dost, odteď žiju jinak.“  

Co nám dávají rituály

Masovost předsevzetí svázaných právě s přelomem roku napovídá, že člověk je bytost rituální. Na mysl se ovšem okamžitě vkrádá myšlenka, že zatímco naši prapředkové běžně vraždili stárnoucí náčelníky v obavě, že kvůli úbytku jejich sil nastane příští rok neúroda, my jen chceme trochu zhubnout a nikoho kvůli tomu přece nemordujeme. Odhodlání se od nového roku nepřecpávat tak logicky žádným iracionálním rituálem být nemůže, jsme přece moderní, čistě racionálně uvažující lidé.   

Neradno však zapomínat, že každý správný rituál napájí především zcela oprávněná obava, že spousta činností hrozí narušením, či dokonce rozvratem řádu světa, a je tudíž nanejvýš potřebné mít po ruce něco, co zajistí jeho obnovu a stabilitu. Dalším je zkušenost, že se spoustou životního haraburdí je nutné se poté, co se jeho kladný potenciál vyčerpal, ve správném čase i ve správném naladění rozloučit a otevřít se něčemu novému.

Pocit, že řád byl znovunastolen nebo že kráčíme vstříc něčemu dosud nezakoušenému, přináší duši uklidnění a ústí v mentální pohodu. Jestli byly strach a nejistota vyhnány vykuřováním zlých démonů nebo na předsevzetí navázaným pocením na nářadí v posilovně, je do určité, leč podstatné míry lhostejné. Žádná magie, ale prostá zkušenost říká, že jak dobrou příští úrodu, tak úspěšné odbourání nechtěné úrody v oblasti pasu vždy a za všech okolností podmiňuje trvale nebo aspoň intermitentně hřející „slunce v duši“.  

Revoluce vždycky bolí

To se snadno řekne, ale hůř udělá. Žádný zaručený návod, jak postupovat, aby se dobré a nadějeplné předsevzetí realizací neproměnilo v martyrium, neexistuje, i když se tak každý recept tváří. Jakousi klasiku zde představuje rozhodnutí dát si posledního šluka a nadobro skoncovat s kouřením.   

Každý nesváteční, silný a letitý tabakista ví, že základní kuřácká pravda „retko povzbudí“ je zhruba po patnácté cigaretce čirý blábol, ale taky si už mnohokrát ověřil zkušenost spisovatele Marka Twaina, že „přestat kouřit dokáže každý blbec, já sám jsem to dokázal nejmíň tisíckrát“. Také ví, že cesta snižování spotřeby až na nulu je bludná a příliš trnitá, protože chuť zapálit si víckrát, než si pro daný den povolil, je mučivá a den co den spotřebovává spoustu mentální kapacity, potřebné a využitelné jinde – v práci, při studiu či společných chvílích s partnerem. Je mu jasné, že musí přestat naráz.

Ovšem udělá-li to, každé ráno jej pak hodinu až dvě trýzní strašná a po zaplnění řvoucí prázdnota v plicích, nejintenzivněji po ranní kávě, výjimkou nejsou zrakové halucinace, kdy se stěna nad pracovním stolem rozvlní. Během dne sice oboje lehce odeznívá, když je vystřídá jen občasné hučení v hlavě, ovšem večer opět vše udeří plnou silou. Po třech až čtyřech měsících tortury je však její oběť z pomyslných mučidel rázem sundána, neboť od jednoho krásného rána se ataky abstinenčních příznaků přestanou dostavovat. Polepšený hříšník sice občas dostane chuť si zapálit, ale i to časem zmizí a cigarety mu začnou vyloženě zapáchat.

Problém je jasný – jak do oněch tří čtyř měsíců propašovat pozitivní psychické zážitky a naladění.

Rozumář versus požitkář

Na otázku, proč to nejde jen tak, je mnoho odpovědí, ale jednu z nejvěrohodnějších dává psycholog Paul Bloom z univerzity v Yale. Jeho článek Mnohost já před lety obletěl celý svět. Píše, že v mozku každého z nás vznikají a zanikají početná odlišná Já s rozdílnými touhami a bojují o nadvládu smlouvajíce a intrikujíce proti sobě. V mozku našeho kuřáka řádí především dvě – rozumář a požitkář.

Po většinu dne má navrch první z nich, motivovaný dlouhodobým cílem a vědomí mu slouží pohotovými argumenty. Avšak hlavně při doléhajících abstinenčních příznacích roste síla potlačeného požitkáře, a když přeroste určitou hranici, převezme taktovku, ovládne vědomí, jež začne produkovat protiargumenty typu „žijeme jen jednou“, „cigára nejsou zase takový problém“, „ty řeči o rakovině jsou jenom doktorské kecy“. Že krátkodobá slast často zvítězí, je nabíledni.

Aby nejen nevyhrávala, ale aby boj s požitkářem přinášel i příjemné pocity, je na rozumáři, aby si k nim sám a pokud možno bezbolestně pomohl. Jednou z cest je odměňovat se za každý den bez cigarety. Jak plyne z logiky věci, nejlépe večer, protože se tak lze celý den těšit. Navíc odměna právě večer může úspěšně bojovat se silně doléhající chutí na voňavé cigárko.

Co je tou pravou a motivující odměnou, je pochopitelně individuální záležitost. Neindividuální, ovšem silně nápomocnou technikou je zapojení v kolektivu usilujících o tentýž cíl. Jistě, strach ze selhání a úsměšků „bratří v utrpení“ není zrovna kladný pocit, ale sdílení veselých historek na téma „Můj úspěšný boj se závislostí“ a pohoda z pobytu mezi svými jej zajistí.

Cest je samozřejmě víc. Je-li například odvykající kuřák zároveň sportovec, nemůže nezaznamenat, jak se zlepšuje jeho kondice a výkony. Pak stačí zdánlivě málo, které je ve skutečnosti mnoho – zapojit hlavu a zkoušet uvědomovat si a vychutnávat pokroky co nejintenzivněji. Od toho se lze odrazit k upnutí se na dosažení vyšších met a plánování, jak jich dosáhnout, což opět zvýší rozumářovu mentální pohodu, již je opět radno si co nejvíce vychutnávat. Požitkář v hlavě se tak začne ocitat v čím dál větší defenzivě.     

Předchozí odstavec je aplikací psychohygienického přístupu zvaného „mindfulness“, do češtiny překládaného jako „všímavost“. Na internetu a v půjčovnách knih je ho plno. Spočívá v plném uvědomování všech bloomovských Já, balastu na ně navázaného i z jejich působení povstalých úspěchů a trénování schopnosti zdravého odstupu.

Jejím osvojením se pak nejedna prohra ukáže jako vítězství („už jsem rezignovala a přestala manželovi předhazovat, že dává kamarádům přednost před rodinou, ale teď mi dochází, že od té doby hospodu i víkendy na horském kole bez nás přece jen omezil“) a naopak („při poslední hádce jsem ženu pěkně uzemnil a řekl jí, co si o ní myslím, když tak miluje pravdu, jenže pohoda mezi námi je už pěkně dlouho ta tam“).   

Lze propojit diety a rozum?

Po kuřácké stopce je druhým nejčastějším předsevzetím v české kotlině zhubnutí a zdravější stravování. Také je doprovází revolučně-magická snaha rázně přestoupit z hříšného světa, kde se na nějakou kalorii nehledí, do ráje štíhlých těl a zdraví, přičemž médiem jsou „zaručené“ diety a ozdravení na pomezí zázraku slibující doplňky stravy. Nabídka obojího je ovšem tak přebujelá a jdoucí do tak nesmyslných detailů, že už jen zběžné seznámení s ní vyvolává nervozitu z nemožnosti si nějak rozumně vybrat. Hnací životní motor psychické pohody se takto startuje opravdu těžko.

Vše se může ještě více zadrhnout, když se nějaká „dietka“ začne opravdu dodržovat. „Drtivá většina lidí, kteří hubnou, to bere jako trest, žijí s pocitem, že někde pochybili, a proto musí být potrestáni určitým omezením. Potřebnou redukci váhy berou sice jako vítězství, ale především jako konec trestu, kdy už si zase můžou dělat, co chtějí,“ říká MUDr. René Vlasák, šéf pražského Centra preventivní medicíny.

Existuje tedy vůbec nějaký nerevoluční, poklidný způsob, jak dosáhnout fyzické prosperity? Takovou pouť absolvoval také nositel Nobelovy ceny za chemii, jenž je zároveň zakladatelem tzv. ortomolekulární medicíny a bez jehož objevu podstaty chemické vazby by Watson a Crick jen stěží objevili strukturu DNA. Řeč je o jednom z největších vědců minulého století, americkém biochemikovi Linusi Paulingovi (1901–1994), jenž svou cestu za zdravím shrnul v knize Jak déle žít a lépe se cítit.  

Buňky těla a buňky rozumu

Chce-li člověk dělat svému tělu dobře v paulingovském duchu, může v klidu vynechat mudrování od kterého orgánu, diety či životabudiče začít, nemůže však obejít potřeby základního stavebního prvku lidské fysis, jímž je buňka. Ta nemá přehnané požadavky – žádá hlavně možnost produkovat dostatek energie pro svoje fungování a efektivní odstraňování odpadů biochemických reakcí, jež v ní probíhají. Energie se tvoří v mitochondriích, což jsou organely, které se v buňkách vyskytují v počtu od několika stovek po desítky tisíc. 

Jsou-li mitochondrie dlouhodobě stresovány nezdravým životním stylem, dochází k jejich poškození, čemuž se začnou bránit vysíláním signálů k zahájení reparace. Spouští ji kvalitní strava, dostatek spánku, odbourávání dlouhodobého stresu a pohyb. Ten je opravdu důležitý, neboť jedině on také spouští oběh lymfy, tekutiny, která krom imunitních funkcí svým pohybem zajišťuje také odvod škodlivin z organismu, jež se při narušení řádného oběhu v těle hromadí, přičemž dochází i k narušení imunitních reakcí. 

Bez pohybu tedy není zdraví. Jenže stejně jako tato pravda platí, že spousta lidí nemá na nějaké extra sportování čas a že mezi těmi, kdo by ho i měli, je zase moře takových, kteří kvůli absenci pohybového nadání sport nesnášejí. Když někdo plácá basketbal jako psychiatričtí pacienti ve Formanově snímku Přelet nad kukaččím hnízdem, asi ho třikrát týdně mezi koši neuvidíme. Proto Pauling, jemuž bylo při psaní knihy pětaosmdesát, opakovaně zdůrazňuje, že dostatečný pohyb je i lehké cvičení doma v obýváku nebo prostá chůze, když místo kodrcání v přecpané tramvaji jdeme z práce domů po svých nebo drandíme na kole.

Stejně skromný je i u stravování. Nechť každý jí, co mu chutná, ovšem nikoli tzv. jednou denně (od rána do večera).  Jestliže z nás evoluce udělala všežravce, není důvod vyhýbat se masu, stejně jako čemukoli jinému, co historicky proniklo do jídelníčku. Nesnáší-li někdo zeleninu, ať si dá ke svačině jablko. „Nebuďte extrémní. Nechtějte jíst jednosložkovou stravu … Raději si vytvořte stravovací návyky, které vám připadají rozumné a přinášejí vám uspokojení, takže je budete moci dodržovat celé roky,“ klade Pauling důraz na psychickou pohodu z jídla. Tedy jíst bez jakéhokoli omezení? Něco přece – cukru je po objevu, jak jej průmyslově vyrábět, v naší stravě příliš, takže trochu si ho hlídat.

Jediné, na čem slavný biochemik trvá zcela bezpodmínečně, je konzumace vysokých dávek vitaminu C. Ani jeho dávky poskytované zdravou stravou podle něj nejsou dost. Ona diference znamená, jak píše, „rozdíl mezi běžným chatrným zdravím a skutečně dobrým zdravím“. Běžné znamená zhruba, že nedostaneme kurděje, ale nějaká ta viróza nás během roku sklátí. Skutečně dobré je celý rok v pohodě a vitalita bez těžkých chorob do vysokého věku. Proto je podle něj nutné doplňovat céčko i ve formě potravních doplňků.

Důvody tkví v evoluci našeho druhu. V jejím průběhu náš primátí prapředek na rozdíl od většiny ostatních živočichů ztratil schopnost vitamin C v těle syntetizovat, takže nezbývá než jej jíst a pít, co to dá. Protože v dobách, kdy jsme přišli o syntézu céčka zajišťující enzym, bylo přirozených zdrojů v životním prostředí moře, nešlo o život ohrožující ztrátu. S civilizací však zdrojů začalo ubývat a pořád ubývá, navíc tělesná potřeba pro „skutečně dobré zdraví“ je enormní, mnohonásobně větší, než jsou dnešní tabulkové doporučené dávky.

Je to dáno především funkcí, již vitamin C v organismu plní. V biochemických reakcích, především u zmíněné produkce energie na buněčné a molekulární úrovni, sehrává jednu hlavních rolí distribuce elektronů. A právě vitamin C, respektive kyselina askorbová, je nejdůležitějším a svrchovaným regulátorem toku elektronů v těle. Jinými slovy to také znamená, že zajišťuje optimální fungování každé buňky našeho těla, takže je skutečně jakýmsi univerzálním pojišťovákem zdraví, který organismus udržuje v dobrém chodu a pomáhá mu zbavit se všeho cizího a znečišťujícího.  

Porovnáme-li Paulingovy z evoluce vycházející vývody s dnešními výživovými radily, udeří do očí, že na rozdíl od nich nedoporučuje i ostatní vitaminy v podobě potravních doplňků. To proto, že i když si některé z nich náš organismus stejně jako céčko nedokáže syntetizovat, je jich ve vyvážené stravě více než dostatečně množství pro ty tělesné funkce, u nichž jsou potřebné. Platí to i pro minerály a stopové prvky, před jejichž nadměrným braním v potravinových doplňcích americký nobelista varuje.

Takže do nového roku dobrou chuť a příjemné vydýchání.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna