Rezervy ve zdravotnictví jsou více než 20 miliard, ale možná i dvojnásobné
Zdroj: Právo | 7.7.2011 | rubrika: rozhovor | strana: 16 | autor: Václav Pergl
Právo: Zdravotnictví stojí stále více peněz, ale zdroje jsou omezené. Jak z toho ven?
Zase tak složité to není. Podobný problém řeší se svými penězi každý z nás. Veřejné rozpočty mohou utrácet jen ty peníze, které jsme si vydělali, a k veřejným rozpočtům patří i zdravotnictví. Musíme rozlišovat, který výdaj je důležitý a který méně. Pokud potřebuje někdo z nás peníze ze společného, musí být připraven se podřídit rozumným omezujícím pravidlům a také sám přispívat svou aktivitou k tomu, že se peníze využijí co nejlépe. Také to znamená přidat i něco ze svého. Pro naši pojišťovnu je letos stěžejní udržet vyrovnanou bilanci základního fondu a minimalizovat nepříznivé dopady doznívající ekonomické recese na financování zdravotní péče. Letos na péči vydáme 143,2 miliardy Kč, což bude meziroční pokles o 1,9 %.
Právo: Vaši klienti tedy dostanou péče méně?
Ne. Je to pouze o úhradách a péče se to netýká.
Právo: Měl by stát platit za své pojištěnce víc než dosud a kolik?
Dosud platí 723 koruny měsíčně za státní pojištěnce, což jsou hlavně děti, důchodci, nezaměstnaní. Dohromady jich je šest miliónů. Financování zdravotnictví je všude kompromisem mezi financováním z daní a přispíváním ze svého. Dnešní platba státu není nic jiného než další převod daní. Diskutujeme o její výši, protože chybí představa, jak má v tom nejzákladnějším celý systém vypadat. Pokud budeme zdravotnictví i nadále financovat jen z daní – naše zdravotní pojištění není pojištění, ale daň – pak je lepší všechny daně vybrat v jednotném inkasním místě a rozdělit je přes jednu zdravotní „pojišťovnu“, která bude platit jenom to nutné a důležité, a na zbytek bude nutné připojistit se jinde. Pokud bychom měli skutečné pojištění, měl by stát za své pojištěnce platit pojistné jako každý jiný. V minulosti byla nastavena relace mezi vyměřovacím základem a výší platby za státní pojištěnce. Provedení přepočtu na tomto základě pro příští rok by bylo korektní.
Právo: Zdravotní pojištění leží na bedrech zaměstnanců a zaměstnavatelů, kteří do něj odvádějí nejvíc peněz. Kolik na hlavu a jak to změnit? Vždyť je to ve srovnání se soukromníky nespravedlivé?
Průměrný zaměstnanec zaplatí se svým zaměstnavatelem 37 tis. na hlavu ročně. Průměrný podnikatel 20 tisíc. Pokud bychom si všichni platili skutečné pojištění, platili bychom stejně. Další nespravedlnosti jsou v tom, že existují příjmy, ze kterých se zdravotní daň neplatí, a pokud jsou pro takovou osobu jinak třeba zdrojem velmi slušné obživy, tak platí jen minimální částku, jako by žádné příjmy neměla. Podle mne by základní pojistná ochrana měla být financována z daní – například nemocniční péče, katastrofická onemocnění, péče o děti a seniory. Všechno to důležité, kdy jde skutečně o život a o zdraví. Pro vše ostatní by lidé měli mít možnost volby. Buď si tyto věci platit ze svého, nebo se připojistit.
Právo: Tomu nerozumím. Říkáte z daní. Tedy ze zdravotního pojištění?
Ano. Protože současné zdravotní pojištění je vlastně daň.
Právo: Kolik peněz se ve zdravotnictví vydává zbytečně a kde nejvíc?
Všude tam, kde si s vámi jako s pacientem jenom pohrávají, vyšetřují vás, ale v ničem vám nepomohou a nevyřeší váš problém, tak tam všude to jsou vyhozené peníze. Ať už je to nemocnice, kde vás hospitalizují kvůli něčemu, co jde vyřešit ambulantně, nebo ambulance, kde na vás navěsí nějaký budík, ale když není výsledek normální, tak vás pošlou někam jinam. Tyhle rezervy činí nejméně deset procent a to je přes 20 miliard korun. Může to být i dvojnásobek. Na druhou stranu stejné peníze jinde zoufale chybí: na drahou léčbu a na financování těch zařízení, která pacientům skutečně pomáhají.
Právo: Takže by reforma zdravotnictví být nemusela a na všechno by byly peníze?
Naopak. Právě proto reforma zdravotnictví být musí, aby peníze, které jsou v systému zdravotnictví ukryté a nevyužité nebo zneužité, se mohly zmobilizovat.
Právo: Jak čelit plýtvání? A jak čelit korupci, která začíná už u lékaře obálkami od pacientů a jde přes lobby farmaceutických firem až přes firmy prodávající zdravotnická zařízení. Co navrhujete změnit?
Korupce je příznakem přídělového systému. Pokud se někde něco rozdává zadarmo nebo za nereálnou cenu, vždy je zájem větší než schopnost ho uspokojit a výsledkem je snaha uplatit toho, kdo o přídělu rozhoduje, a nedostatek toho, co se rozdává. Dříve jsme se takhle museli snažit ve frontě na koupi auta nebo barevné televize. To je dneska pryč, ale ve zdravotnictví ledasco z minulosti přetrvává. Představa, že zdraví je naše právo a stát se o ně má za nás postarat z našich daní, je sice líbivá, ale vede právě k těm přídělům a plýtvání.
Právo: Přišli jste smyšlenkou rušení akutních lůžek. Když ubudou, v nemocnicích se dál bude svítit a topit a nic se neušetří. Tak proč je rušit?
To je zvrácená logika. Kdyby každý z nás měl za naše dnešní nájemné dvacetipokojový byt a v jednom činžáku by tak byli jen tři nájemníci a celé to krachovalo, tak bychom také neargumentovali tím, že když budeme mít každý 3+1 tak, že se nic nezmění. A i kdyby se vesele svítilo a topilo na zrušených odděleních, alespoň tam nemusí být personál, kterého je beztak málo. Proto chceme odsmlouvat celá oddělení.
Právo: Odsmlouvat? Znamená to, že se budou rušit? A kolik je třeba zrušit akutních lůžek?
Jsem přesvědčen, že z 60 000 akutních lůžek, která v ČR máme, je reálné jich zrušit 10 tisíc. A skutečně je to o zrušení celých oddělení, nikoli nemocnic. Zdravotnická zařízení by v místě měla zůstat a měla by obsahovat ta oddělení, která pro obsluhu spádového území jsou potřeba a v daných odbornostech. Tak budou nejblíž pacientovi.
Právo: Neobáváte se politických tlaků, aby se lůžka a oddělení nerušila?
Politické tlaky jsou pořád. Je snaha samosprávy, ať už místní, nebo krajské pro svou obec nebo kraj zajistit co nejlepší podmínky. A manažeři nemocnic zdůvodní, proč jsou lůžka potřebná a proč je nerušit. Ale od toho jsme tu my, abychom těmto názorům vytvářeli protiváhu a doložili na faktech, že se zrušit mohou.
Právo: Pacienti nejvíc kritizují poplatky ve zdravotnictví. Jsou skutečně nezbytné?
Když něco skutečně pro své zdraví nutně potřebujete, nemůžete to ovlivnit a je to v pojištění, tak není poplatek řešením. Řešením však je tehdy, když je vám v rámci zdravotní péče poskytováno něco, co byste si jinak stejně platil, například jídlo v nemocnici. Stejně tak je platba řešením v případě, kdy se jako společnost shodneme, že bychom se kvůli tomu nechtěli na vás skládat.
Právo: Tím myslíte co?
Například plombování zanedbaného zubu, brýle či rozcvičování vašich zad po sezení u televize. Platit by si člověk měl daný výkon také v okamžiku, kdy bez rozumné a opodstatněné naděje se vydá třeba půl miliónu bez efektu. Jen pro lepší pocit, že se udělalo opravdu všechno možné i nemožné. Pokud požadovaná péče je někde mezi těmito dvěma krajními polohami, je spoluúčast, ať již formou poplatku, nebo připojištění řešením, které sníží nadužívání péče. Připojištění na rozdíl od poplatku je výhodnější v tom, že se finanční zátěž rozkládá mezi zdravé i nemocné.
Právo: Nadužívání péče – je skutečně tak velké?
Ano. Nejde jen o to, že by sami klienti putovali po zdravotnických zařízeních a byla to jejich vina. Já tím ale myslím všechny neúčelně poskytnuté výkony, ať už třeba ani nebyly provedené, ale zdravotní pojišťovně byly naúčtované, což je minimálně pět procent všech výkonů, které nám zdravotnická zařízení fakturují.
Právo: Ale to je zlodějna.
Je. Ale ve zdravotnictví se tak bohužel nebere. Panuje představa, že zlá je pouze pojišťovna. A ten, kdo pojišťovnu oblafne, vlastně koná dobro.
Právo: Zvrácené myšlení?
Svým způsobem ano. Tento postoj se musí změnit tak, aby každé oblafnutí pojišťovny skutečně bylo bráno jako zlodějna. Dnes mnoho zdravotnických zařízení to tak nevnímá. Jsou rozhořčena z různých regulací nebo srážek a mají pocit, že je to taková hra: oni účtují víc pojišťovně a my péči regulujeme. Tím si myslí, že jde o vyvážený souboj mezi pojišťovnou a zdravotnickým zařízením. Toto vědomí musíme změnit. Ale když jste se ptal na nadužívání péče, tak to jsou například duplicitní výkony, kdy jedno zařízení pošle pacienta do druhého a tam mu dělají stejná vyšetření. Často magnetická rezonance se dělá třikrát za sebou. Stojí to hodně peněz, výsledek je stejný a pacient je navíc ještě zatěžován. Je to tedy o efektivitě léčby.
Právo: Měl by se zvýšit odvod zdravotního pojištění a o kolik?
Myslím si, že by zdravotní pojištění mělo být více pojištěním a méně daní. To znamená, aby občan dostal možnost volby z několika pojistných produktů s různou mírou spoluúčasti a byl více motivován k péči o své zdraví a k prevenci. Takové pojistné by mohlo být nižší, ale platili by ho ve stejné výši všichni ekonomicky aktivní lidé. Solidární peníze by do systému přešly od státu z výběru daní z příčíná jmu, kde by byla pochopitelná daňová progrese. K tomu by existoval i systém připojištění na věci nezahrnuté do základního balíku služeb.
Právo: Co byste na návrhu reformy ministra Hegra ocenil a co jí naopak vytkl?
Pan ministr se s neskutečnou houževnatostí prodírá trnitým houštím protichůdných zájmů a nápadů co změnit a výsledkem jsou sice jednotlivé, ale často průlomové změny, které nikdo nebyl schopen prosadit v minulosti, ačkoli v reálu s nimi všichni počítali. Tímto způsobem se sice z vajíčka postupně neklube jednotný komplex reformovaného systému zdravotnictví, ale to jsem dalek panu ministrovi vyčítat.
Právo: Pokud se rozdělí peče na standardní a nadstandardní, podle opozice to bude vlastně péče pro chudé a bohaté. Ale péče je přece jedna...
Termín standard a nadstandard nemám rád. Každý v tom vidí ledničku na pokoji, plastickou chirurgii a obává se, že se pak tímto luxusem stanou i běžné věci, které jsou dnes hrazené. Každý z nás, když si pojišťuje dům nebo byt, ví, na co je pojištěn. Ví, že musí platit pojistné, že mu pojišťovna nezaplatí běžnou údržbu, maličkosti do určitého limitu ani to, že si sám nějakou škodu způsobí. Tyto věci nejsou žádný nadstandard, prostě se na ně pojištění nevztahuje. Občané musí mít jistotu, že když budou potřebovat podstatnou lékařskou a ošetřovatelskou péči, že ji dostanou, a pokud budou chtít něco, co není nutné, co je zbytečně dražší nebo za vyšší cenu o něco pohodlnější, že si budou moci připlatit, a ne že budou muset hledat známosti, dávat dárky nebo si to celé zaplatit ze svého i s tím, co normálně platí pojišťovna. Právě v dnešním systému je větší rozdíl v péči o bohaté a méně majetné díky tomu, že ten, kdo peníze má, se k péči podle svého přání vždycky dostane, a je iluze předstírat, že tomu tak není.
Právo: Dostanou ti, co budou mít standard, péči odpovídající moderní době? Anebo jen takovou tzv. udržovací, tedy nezbytně nutnou a lacinou? Pojišťovny ji budou platit. Pro ně je to asi výhodné, ale pro pacienta ne.
Pro pojišťovnu je výhodné, když je nemoc v časném stadiu rychle objevena a správně vyléčena, i když jsou k tomu třeba nutné drahé přístroje a léky. To je vždy levnější než platit drahé putování pacienta po systému od jednoho lékaře k druhému a následnou léčbu komplikací zanedbané nemoci, která je pak mnohem dražší. Z toho vyplývá, že takový postoj pojišťovny, kterého se obáváte, by byl nejen v rozporu se zákonem, podle kterého má každý nárok na indikovanou péči, ale i v rozporu s ekonomickým uvažováním pojišťovny.
Právo: Je rozumné, jak navrhuje ministr Heger, vyřadit z úhrad od pojišťoven léky do 50 korun a podpůrné léky? Jde o 700 medikamentů a to zatíží kapsu pacienta.
Podpůrné léky nikoho nevyléčí. Levné léky by si každý z nás mohl pořídit sám. Opatření bych ale nezaváděl úplně v té nejjednodušší poloze. Mělo by být doprovázeno rozšířením možnosti zakoupit si bezpečné léky bez receptu a zábranou předepisování dražších léků na pokladnu místo levných, které by si pacient musel platit sám. Ideální by to bylo zavést společně s generickou preskripcí (předepisování jen účinné látky léku, nikoli konkrétního léku – pozn. red.) a kategorizací balení tak, aby třeba velké balení levného léku nebylo paradoxně hrazeno, zatímco malé, úsporné nikoliv.
Právo: Spoluúčast pacienta rok od roku roste. Na jaké hranici by se v Česku mohla ustálit?
V Česku je problém, co se do spoluúčasti počítá. Někdo je schopen do toho připočítat i žraločí chrupavky koupené v lékárnách. To ale není spoluúčast. Nemyslím si, že spoluúčast by se měla v součtu ještě více zvyšovat, ale měla by být tam, kde to má smysl. Spoluúčast k nutné a plně indikované péči by se měla pohybovat někde mezi pěti až sedmi procenty celkových nákladů ve zdravotnictví. To je ovšem počítáno bez připlácení na skutečný nadstandard nebo doplatků na dražší léky v případě, kdy je k dispozici levnější nebo plně hrazená varianta.
